Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA JEDENÁCTÁ 2/2

2. ledna 2015 v 13:45 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - Kapitola jedenáctá 2/2




Aarona se náhle zmocnila neodolatelná

touha přidat se k souboji. Natáhl ruku. Hlavou mu běžely

obrazy zbraní, až uviděl to, co potřeboval.

Myslel jen a jen na ni. Soustředil se a ucítil, jak mu v dlani

zajiskřilo. Zbraň rostla, oheň nabýval tvaru mocného

bojového meče. Pozdvihl planoucí čepel a představoval si,

jaké utrpení by mohla přinést jeho nepřátelům. Znovu pohlédl

na nebe a zakmital právě zrozenými křídly.

"Buď opatrný, Aarone," řekl Gabriel a postavil se. "Zůstanu

tady se Zekem. Neměl by být sám."

"Oddělej je, chlape," hekl Zeke, "držím palce."

A pak se Aaron vznesl do vzduchu, panenská křídla ho

s lehkostí zvedla ze země. Jako by byl k létání zrozen.

Pochyby byly pryč, zahnané vírou toho, který padl. Ať se

Camael snažil sebevíc, nedokázal z hlavy vymazat Ezekielovu

tvář. Na otevřeném nebi nad Aaronovým domem se

v souboji křížily ohnivé meče a anděl se marně snažil zapudit

vzpomínku a zesílit útok. Zahřímal k noční rozbouřené

obloze a namířil na Verchiela zbraň planoucí nebeským

ohněm. Vůdce Mocností uhnul a sletěl níž, nechal

dva ze svých elitních vojáků, aby bojovali za něj. Vypadalo

to, jako by Camaelův bývalý nadřízený nechtěl plýtvat

svými schopnostmi na zrádce mise.

Anděl Sabriel máchl svou tureckou šavlí, svištivě se zařízla

do rukávu Camaelovy bundy i měkkého masa uvnitř.

Camael se bolestí zašklebil a těsně obemkl své tělo křídly.

Pak se rychle spustil a jako kámen padal pryč od

útočníků. Klesal, vzduch kolem něj vířil a znovu se mu

vybavil Grigori. Našel tohohle Zeka, jehož Aaron zmínil,

a tak trochu doufal, že mu padlý anděl pomůže přesvědčit

Aarona, aby přijal svůj osud. Šel po stopách chlapcova



silného pachu až do polorozpadlého hotelu, budovu stravovaly

plameny a starého Grigoriho právě mučili dva Verchielovi

vojáci.

Nechtěl se od přítomné bitvy vzdálit příliš, takže roztáhl

křídla, aby zpomalil let, a znovu vystřelil mocnými

oblouky na nebe. Nocí se nesl krvežíznivý křik Mocností.

Bylo jich plné nebe, každý se třásl touhou vykonat pomstu

na tom, který opustil jejich svátou misi a přidal se

na stranu padlých.

Pomohl Grigorimu a zapůsobila na něj síla, s jakou

padlý anděl bojoval. Nevzpomínal si, že by Grigoriové

byli kdy šikovní válečníci, ale koneckonců Země je drsné

a mnohdy kruté místo, dokonce i nebeská stvoření se musela

přizpůsobit, aby přežila.

Poté, co uprchli z hořící budovy, chtěl Ezekiel vědět,

proč je Aaron tak významný, proč je Verchiel ochoten

obětovat tolik, aby ho viděl mrtvého. A tehdy se s ním

Camael podělil o slova proroctví a Zekova tvrdá, časem

zbrázděná tvář získala docela nový výraz. Byl to výraz naděje

- naděje na odpuštění, naděje na vykoupení, naděje

pro všechny z nich. A i když věděl, že je Zeke nejspíš už

po smrti, nedokázal vzpomínku na ten okamžik dostat

z hlavy. Grigoriho víra se stane jeho štítem a odežene

všechny pochyby, jež mu poslední dobou otravovaly mysl,

a povzbudí ho v boji proti nepřátelům. Naplněný Ezekielovou

nadějí se zničehonic otočil a přistihl jednoho ze čtyř

vojáků nepřipraveného. Mávl mečem vší svou Bohem danou

silou a jediným úderem usekl andělovi hlavu. Díval

se, jak se krouživě snáší dolů na dvorek. Jakmile se dotkla

dokonale udržovaného trávníku, vzplála.



Představil si lidi uvnitř domů, blaženě netečné ke

krvavé válce, jež se odehrává za jejich okny nahoře v oblacích.

Andělské čáry skrývající dnešní noční útok na

Aaronův domov musely být ohromně mocné, uvažoval,

jeho pozornost však přitom zůstala upnuta k běsnící bitvě.

Zbylí tři z Mocností se rozprchli různými směry, když

viděli, jak jejich druh přišel o hlavu. Camael však hledal

na nebi svého skutečného nepřítele - Verchiela. Kdyby

padl, Mocnosti by zůstaly bez vůdce a ostatní by určitě

nechali boje - alespoň do té doby, než by si našli někoho

jiného. To by mu poskytlo čas, aby vzal Aarona pryč

a schoval ho, než by se vyrovnal s tím, jaký jeho život

nabral směr.

Dva ze tří útočníků znovu nabyli odvahy a snesli se

zpoza mraků, ale prozradili se krvežíznivými skřeky. Camael

vystřelil nahoru a čelil jejich útoku s úderností,

již nepocítil od Velké války. Vypadali překvapeně, snad

předpokládali, že ho léta mezi lidmi oslabila. To se ale

spletli.

Držel meč, jako by byl součástí jeho těla, mával jím

v mohutných obloucích, přesekl křídla jednomu a rozťal

břicho druhému. Část jeho mysli byla plná zděšení, protože

šlo o vojáky, jimž kdysi velel, vojáky, kteří by ho následovali

do nejlítějších bitev, kdyby je o to požádal. Ale

jiná jeho část si uvědomovala, že už je to dávno, že už

není ten, kdo je kdysi vedl, a že oni už nejsou jeho vojáky.

V jejich očích se zračila krutost, krutost, jež se zrodila ze

svévolného zabíjení. Kdyby zůstal jejich velitelem, i jemu

by se v pohledu usídlil výraz chladné nadřazenosti - tak

jako Verchielovi.



Probral ho zvuk odněkud zespoda. Vznášel se na proudech

větru a bedlivě naslouchal. Vycházelo to z Aaronova

domu a Camaela napadla hrůzná myšlenka, že Verchiel

Nephilim popravil. Zvuk se ozval ještě jednou a anděl jej

rozpoznal. Byl to zvuk bitvy - válečný pokřik. Z otvoru

ve střeše se cosi vynořilo. Pohybovalo se to neuvěřitelně

rychle, na křídlech černých jako bezhvězdná obloha.

Drželo to ohnivou zbraň a odhalené tělo pokrývaly značky,

které Camael rozpoznal jako andělské obrazce, vlastní

jen největším nebeským válečníkům.

Camael najednou pochopil, co má před sebou - koho

má před sebou. Bylo to zosobnění jejich naděje pro budoucnost.

Aaron Corbet dovedl svou proměnu do konce.

Nikdy předtím Camael nespatřil nikoho podobného, tak

plného síly, a nemohl se zbavit myšlenky, kdo z nebeského

sboru mohl zplodit někoho tak skvostného. Čerstvě

zrozená bytost přitahovala členy Mocností jako krev

žraloky. Obklíčili svou kořist, rychle odhadli její slabost

a pak zaútočili. A Camael s úžasem sledoval, jak se Aaron

brání. Pohled na něj byl omamný, křídla měl roztažená

a s fascinující energií mířil vzhůru, útočníky nechal za

sebou.

"Tohle si myslíš, že nás všechny zachrání?" překvapil

ho zezadu nějaký hlas.

Camael se otočil, meč připravený. Tohle bylo ten den

už podruhé, co dopustil, aby se k němu Verchiel připlížil.

Velitel Mocností byl blízko. Nebezpečně blízko.

"Bude to před mýma očima umírat strašlivou smrtí,"

zaskřehotal Verchiel a probodl Camaela ohnivou dýkou.

Nemohl udělat nic jiného než čepel přijmout, cítil, jak



žár zbraně proráží povrch těla a maso uvnitř se začíná vařit.

Bolest přišla náhle a byla oslepující, nestihl ani vykřiknout,

a už padal dolů z nebes. Než dopadl na zem,

poddal se černé náruči bezvědomí.

Verchiel se díval, jak zrádce padá k povrchu Země.

"Nemuselo to skončit takhle," řekl lítostivě. "Tento

svět mohl být náš, kdyby tvou mysl neotrávily bludy primitivů."

Jeden z vojáků žalostiplně vykřikl a Verchiel obrátil

svou pozornost k vzdušné bitvě poblíž. Jak je možné, že

ta zrůda bojuje tak zuřivě? ptal se sám sebe a se zvráceným

obdivem sledoval Nephilim, jak na vraních křídlech

brázdí vzduch, jako by to měl odjakživa v krvi. Dalo se jen

stěží uvěřit, že toto strašlivé spojení Země a nebes se ještě

před pár dny považovalo za zcela lidské.

Další voják zaječel, neubránil se a padal v plamenech

z oblohy. Nephilimova technika byla krutá, nepředvídatelná,

neukázněná - a fungovala neuvěřitelně efektivně proti

těm, kteří nevěděli, co očekávat. Mocnosti během staletí

zlenivěly a nebyly připravené na skutečného protivníka,

ale Verchiel takového nepřítele znal. Měl před sebou

zhmotnění všeho, proti čemu bojoval, všeho, co nenáviděl

a toužil konečně sprovodit ze světa.

Tohle stvoření představovalo symbol zvrácené budoucnosti,

tak hrozné, že si ji ani nedokázal představit. Zabít

je by bylo nejslavnější vítězství ze všech. Zabij Nephilim

a proroctví zemře s ním. Verchiel pořád držel dýku, jíž zabil

svého bývalého druha. Pomocí myšlenky zbraň odložil

a vyměnil ji za jinou, kterou považoval za posvátnou.



Nepoužil ji od svého boje proti armádám Lucifera. Říkal

lomu meči Nositel žalu a používal jej pouze na ty nejtěžší

a nej důležitější bitvy.

Taková měla být i ta následující.

Meč se mu zhmotnil v ruce. Namířil jej vzhůru ke království

Nebeskému. A prastarými slovy, jež jeho druhové

užívají, aby jim věci byly po vůli, přivolal na svět Božích

dětí vichřici. Vichřici, která mu pomůže porazit největňí

ze všech zel. Vichřici, která odplaví špínu ostudného

proroctví.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama