Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOL DVANÁCTÁ 2/2

9. ledna 2015 v 11:24 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DVANÁCTÁ 2/2





"Není mezi nimi rozdíl - jsi si tím jistý?" zeptal se

Aaron a sledoval, jak zářící zhmotnění energie krouží

k zemi. Pak obrátil svou pozornost k nebi nad sebou.

"Jsi si opravdu jistý?"

Verchiel ležel na boku na studené, vlhké zemi a svírala

ho bolest, jakou v životě nepocítil. Tělo zčernalé úderem

blesku slabě doutnalo, jak je chladil noční vzduch. Převalil

se na záda, aby viděl na nebesa, kde dlel jeho Pán.

Bouřkové mraky se protrhávaly a andělské kouzlo na ovládání

počasí se i přes svou sílu vytrácelo jako kouř unášený

větrem.

"Proč?" zaskřehotal a pomalu zvedl sežehnutou ruku

k nebi plnému hvězd. Ale Stvořitel mlčel.

A pak se objevili, věrní z jeho sboru. Ti, kteří přežili.

Hleděli na něj shůry a jejich tváře byly bez výrazu. Zvedli

ho ze země a naložili si ho na ramena, vznesli se se svým

břemenem pryč z bitevního pole, pryč z místa své nejostudnější

porážky.

"Proč?" zeptal se znovu, odnášen tam, kde sídlí jeho

Otec, ale přesto tak daleko, že mu neodpovídá. "Proč jsi

mě opustil?"

Země se postupně přibližovala a Aaron napínal nově nabyté

svaly na zádech. Křídla zavířila, jednou, dvakrát, aby

zpomalila dopad. Sletěl na trávník před domem, překulil

se a rychle se vydal ke kouřící hromadě, jež bývala jeho

domovem.

"Stevie?" zavolal a běžel po cestičce poseté žhnoucími

uhlíky a třískami. Možná ho tu nechali. Možná se nakonec

rozhodli, že ho nepotřebují. "Stevie?... Gabrieli?" zakřičel

vyděšeně k troskám.

"Gabrieli?" zavolal znovu Aaron a udělal z dlaní trychtýř.

Hrozně si přál, aby alespoň někdo z rodiny přežil.

"Gabrieli? Zeku? Jste tady?"

Ucítil za sebou anděla, otočil se a v ruce se mu blyštěla

nová zbraň. Dnes už odpravil mnoho nebeských stvoření

a další kousek by ho rozhodně netrápil.

"Nepřibližuj se," varoval.

Camael na varování nedbal a přibelhal se až k němu.

"Dítě je pryč," řekl. Vypadal úděsně, obličej i šaty měl

pokryté zaschlou krví. Ruku měl přitisknutou k ráně na

hrudníku a snažil se zastavit krvácení.

"Kde je?" zeptal se Aaron. Svíraly ho rozporuplné pocity,

měl velkou radost, že jeho nevlastní bratr stále žije,

ale také hrozný strach z toho, kdo ho odvedl.

Camael přiklopýtal ještě blíž. "Mocnosti ho odnesly.

Pokoušel jsem se je zastavit, ale..." Dal si ruku pryč a bedlivě

zkoumal ránu. "Sám jsem měl jisté potíže." Z kapsy

kalhot vyndal bílý kapesník a přiložil si ho pod kabát na

ránu. "A ne, nevím, kam se poděly." Anděl skoro přepadl,

Aaron po něm sáhnul, ale anděl se chytil zbytků zkrouceného

železného zábradlí verandy.

"Jste v pořádku?" zeptal se Aaron.

Camael zvolna kývl a pozorně ho sledoval. "Je na tebe

opravdu krásný pohled," usmál se zasněně. "Toužil jsem

něco takového spatřit od chvíle..."

Aaron zvedl ruku, aby anděla umlčel. Nechtěl už to dál

poslouchat, zejména ne teď. Zpoza domu se vyřítil Gabriel

a nadšeně volal Aaronovo jméno. Chlapec se rozzářil, že

svého psího kamaráda zase vidí, a dřepl si, aby ho objal.

"Nic se ti nestalo," hlesl a hladil psa po hlavě. Dal mu

pusu na spánek a poplácal ho. "Hodnej kluk."

"Taky tě moc rád vidím," řekl Gabriel, "ale musíš rychle

se mnou. "

Vytrhl se mu a odběhl k rohu budovy.

"Gabe?" zeptal se Aaron a šel za ním.

"Nezbývá mu moc času," vysvětlil pes a zmizel vzadu.

Zeke ležel velmi tiše uprostřed dvorku vedle houpačky,

Gabriel u něj seděl jako ostražitý hlídač.

"Dostal jsem ho z domu po tom zásahu bleskem, ale myslím,

že umírá." Pes se zadíval na Aarona smutnýma karamelovýma

očima. "Umírá, Aarone?"

Aaron si k padlému andělovi klekl do trávy a jemně ho

vzal za ruku. "Nevím, Gabe." Zekova ruka byla studená

jako oblázek z horského potoka. "Nejspíš ano."

"Hm," řekl pes nešťastně a lehl si vedle Grigoriho.

"Myslel jsem, že bys pro něj třeba mohl něco udělat."

Zeke pomalu otevřel oči. "No to se podívejme," vydechl

a na zmučené tváři se mihl úsměv. Slabě Aaronovi stiskl

ruku. "Nějak jsi vyrostl a vůbec." Přemohl ho dusivý kašel

a na rtech se objevily bublinky krve. "Sakra," řekl a unaveně

si otřel pusu. "Už mi bylo i lip." Aarona zachvátila panika. "Co mám dělat?" zeptal se

Zeka a tiskl mu ruku. "Mám zavolat sanitku nebo..."

Zeke zavrtěl hlavou, z koutků mu vytékala krev. Zdálo

se, že o tom neví, nebo mu to možná bylo jedno. "Ne,"

mávl rukou a už spíš jen chrchlal. "Na to je pozdě."

Dorazil k nim Camael a Aaron se na něj obrátil. "Můžeme

něco... můžu něco udělat, abych mu pomohl?"

Anděl zavrtěl stříbřitou hlavou a zavřel oči. "Grigori

umírá. Verchielův meč musel zasáhnout něco důležitého."

Zeke zalapal po dechu a začal se neovladatelně třást.

Aaron mu stiskl ruku ještě pevněji a naklonil se blíž. "Zeku,

co tě bolí?"

"Neboj, kamaráde," odpověděl Grigori už skoro šeptem.

"Stejně už jsem si to tu užil tak akorát."

Padlý anděl se na chvilku odmlčel a nehnuté zíral na

hvězdnou oblohu.

"Ale něco ti chci povědět," řekl a odvrátil se od nebe

k Aaronovi.

"Co?" zeptal se.

Zeke s obtížemi polkl a zhluboka se chrčivě nadechl.

Bylo slyšet, jak v něm vše klokotá. "Chci říct, že se omlouvám..."

řekl a začal sípat.

Aaron mu nerozuměl. "Za co? Za co se omlouváš?"

Grigori zjevně sbíral sílu k odpovědi. "Za všechno,"

přinutil se říct nahlas. "Chci ti říct, že se omlouvám za

všechno, co jsem provedl."

Aaron si zpočátku vůbec nebyl jistý, co by měl udělat,

ale znenadání ho to osvítilo jako blesk, co zasáhl Verchiela.

Přesně věděl, co je třeba. Nikdy v životě si nebyl tak

jistý. Roztřásl se a husí kůže jako by naznačovala, že se

chystá přijmout největší statický šok na světě. Držel Zeka

za ruku a cítil, jak se energie dává do pohybu a proudí

z kroužící síly v jeho hrudi dolů paží a do padlého anděla.

Zeke najednou ztuhnul, ale Aaron ho nepouštěl. Ohromeně

sledoval, jak povrch Grigoriho těla praská a z puklin

září třpytivé bílé světlo.

Gabriel vyskočil na všechny čtyři a couvl. "Co se mu to

děje s kůží?" zaštěkal. "Co se děje?"

Ale Aaron neodpovídal. To, co kdysi bývalo maso,

odpadávalo ze Zekova těla jako kusy oprýskané barvy

a pod tím pulzovala úchvatná zářivá silueta. O tohle tedy

jde, pomyslel si Aaron, mhouřil před světlem oči a stále

pevně tiskl kamarádovu ruku. Neměl již před sebou

padlého anděla, vykázaného na Zem, umírajícího kvůli

zraněním, jež utrpěl při jeho obraně. Teď se díval na

stvoření nesmírné krásy, jehož tělo bylo stvořeno ze samého

světla.

Takhle musel vypadat před svým pádem, pomyslel si

Aaron a dojetím nad tou nádherou skoro plakal. Kásný,

vzpomněl si na lichotivá slova svého brášky.

Anděl Ezekiel pohlédl skrz mléčnou světelnou clonu

a oči měl plné očekávání. A Aaronovi došlo, co je třeba

ještě říct - co je třeba říct, aby svého přítele osvobodil.

"Budiž ti odpuštěno," zašeptal jazykem poslů a na tváři

ucítil horké slzy, jež plynuly z ještě palčivějšího zdroje

citu. Uvolnil přítelovu ruku a aura energie kolem se ještě

rozzářila a zahřála. Aaron vstal a poodešel od scény přerodu,

jež se před ním odvíjela.

Ezekielovo tělo se zvedlo od země na jemných křídlech

slunečního svitu. Obrátil osvícený obličej k nebesům

a usmál se.

"Děkuju," ozvalo se v Aaronově mysli a znělo to jako

začátek nej úchvatnější symfonie na světě. Zaplavila ho

nesmírná vlna emocí. A pak se bíle zablesklo, jako by se

zrodila hvězda, a Ezekiel se odebral pryč do míst, jež mu

byla dlouho zapovězená. A bylo mu odpuštěno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama