Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOL DVANÁCTÁ 1/2

9. ledna 2015 v 11:13 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DVANÁCTÁ 1/2




Bouřková mračna nad domky v sousedství zhoustla

a měla ocelovou barvu, vypadala, že by se jich člověk

mohl dotknout. Aaron se jimi prosmýkl, vlhkost

mu utkvěla na holé pokožce a občerstvila ho na další

útok. Mocnosti se znenadání stáhly a skryly se v neprůhledných

oblacích, nejspíš aby se přeskupily. Aaron si

představoval, jak na něj čekají, aby ho překvapily, a byl

připraven. Zadíval se na pás nebe nad Baker Street a pokoušel

se pochopit, co se za posledních několik minut

přihodilo. Má křídla. Letí. A bojuje o život desítky metrů

nad svým domem. Bylo to šílené - jak vystřižené z noční

můry. Ale věděl, že je to skutečnost.

Mocnosti byly neúnavné, útočily na něj ze všech stran.

Ale zatím bojoval se ctí. Bil se ohnivým mečem, jako by

to dělal každý den, jako by k tomu byl stvořen. V okamžiku,

kdy se podvolil proměně, naplnilo ho nadpřirozené

stvoření v jeho těle nezměrným věděním. Znal věci,

o nichž v životě neslyšel. Aaron najednou rozuměl i Mocnostem,

neviděl je pouze jako nebeská stvoření rozsévající

trest a zkázu, ale i jako válečníky, kteří kdysi sloužili

ušlechtilým cílům.

Burácivě zahřmělo a šedé mraky pohádkově osvítil

blesk. Očima pročesával valící se mraky. Další trik mocností?

přemýšlel a hledal známky blížícího se útoku. Vítr

sílil a opíral se do něj, zatímco on dál pátral po svých nepřátelích.

Vzduchem otřáslo zahřmění, jež jím projelo od hlavy

až k patě, a nebe projasnil blesk. Bouře dosáhla plné

síly, vnímal ostrý vítr, blesky, déšť a hromy. A Mocnosti

stále nebyly k nalezení. Aaron zvědavě vzhlédl na burácející

nebesa a za pomoci svých mocných ebenových

křídel se vznesl vzhůru. Prorazil bouřkovou clonu a prohledával

i okolí domů. Vůbec ho nepřekvapilo, že kromě

Baker Street je nad městem Lynn klidná, hvězdnatá

obloha.

Náhle zalapal po dechu nenadálou bolestí. Něco ho

popadlo za kotník a hrubě stahovalo dolů. Poslepu máchnul

mečem a stisk povolil, ale to už byl zpět v běsnící

bouři. Vítr kvílel a pršelo takřka vodorovně. Nebesa pláčou,

pomyslel si mimoděk a netušil ani, kde se ta myšlenka

vzala. A než o tom mohl uvažovat dál, nad meluzínou

a sykotem prudkého deště, uslyšel mocný hlas volat

jeho jméno.

"Nephilim!"

Aaron se ve vzduchu obrátil po směru zvuku, ale dobře

věděl, kdo to je. Z bouře se vynořil jako okouzlující obraz

Verchiel, bílá křídla ho lehce nesla skrz bouřlivý vzduch.

V ruce držel obrovský ohnivý meč, jenž prskal a syčel

s každou dešťovou kapkou. Aaron nervózně pohlédl na

vlastní zbraň a říkal si, jestli by nebylo lepší pořídit si

něco většího.

"Tvůj čas vypršel," zahřímal vůdce Mocností.

Bouře ještě zdivočela a Aaron sotva stál.

"Smetu tě z povrchu zemského stejně lehce, jako vítr

smete smítko prachu," řekl Verchiel, otočil svou bledou

tvář směrem k nebi a rozpřáhl doširoka paže. Z oblohy

sjel klikatý blesk, oslnivé světlo udeřilo ze strany do Aaronova

domu a on to s hrůzou sledoval.

"Ne!" vykřikl a dal se do boje s vichrem, aby sletěl

dolů. Gabriel, Zeke, běželo mu hlavou. Zablesklo se znovu

a zahřmělo, jako když práskne bičem, střechu pohltila

jasná zář a dům začal hořet. Natolik ho to pohltilo,

že začal být nepozorný. Nové instinkty ho varovaly, aby

se k Verchielovi neotáčel zády, ale nedal na ně. Musí se

dostat ke svým přátelům, jestli může něco udělat, musí

to být teď. Někdo ho popadl zezadu a přitlačil mu křídla

a ruce k tělu. Bezmocně sledoval, jak mu z ruky padá

meč a mizí kdesi dole.

"Tohle je jenom začátek," pošeptal mu zlomyslně anděl.

Verchielovi páchlo z úst hnilobou a kořením, Aaron

měl co dělat, aby nezačal zvracet. Napnul každý sval,

ale marně. Vůdce Mocností byl výjimečně silný. Smýkal

jimi ostrý vítr a vichřice si s nimi pohrávala jako s korkovou

zátkou v peřejích. A přesto stále bojoval. Vztekle

zaječel a začal vnímat pradávný pocit, jenž mu nyní

koloval v žilách. Zběsile se otřásl a bouchl hlavou nazad

přímo do tváře nic netušícího Verchiela. Stačilo to,

aby anděl povolil své sevření, a Aaron se dokázal otočit.

Podíval se šklebícímu se útočníkovi do tváře, do lesklých

černých očí, a v jejich bezedné hloubce spatřil tisíce

mrtvých. Byli stejní jako on, ještě děti, a nevěděli nic o dědictví,

jež je předurčilo ke smrti. Aaron ucítil jejich bolest,

zoufalství, strach z toho, čím se pomalu stávali. A co bylo

odpovědí na jejich obavy? Kdo pomohl těmto stvořením

z nebe i Země, aby porozuměli svému opravdovému původu?

Přišel ještě palčivější strach, když si pro ně přišel Verchiel

se svými vojáky. A všichni byli zbaveni života, krůtě,

systematicky, všichni ve jménu Božím.

Znovu zaduněl hrom, Aaron uvolnil jednu paži, zaryl

prsty andělovi do tváře a hrábnul i do strašlivého černého

oka. Verchiel zaúpěl a znělo to, jako by vichřici přehlušil

výkřik truchlícího racka. Uskočil a ponořil zraněný

obličej do dlaní.

Aaron se osvobodil a v jeho těle tepal čirý adrenalin -

a ještě něco navíc. Sjel pohledem dolů a viděl, že dům je

celý v plamenech a část střechy se zřítila. Vztek v něm

vzkypěl a začal řvát, zvuk zněl tak děsivě, že nemohl být

plodem lidských hlasivek.

Verchiel ho dál provokoval. "Až zemřeš, proletíme městem

jako ohnivá bouře a každé místo, kde jsi byl, každého,

s kým ses byť jen letmo setkal, všechno pohltí ohnivý

chřtán."

Aaron se na něj vrhl, paži připravenou k úderu, ohnivý

meč se již začal tvořit. "Tys je zabil," zaječel a v hlavě

měl obrazy všech, které anděl za stovky let popravil, stejně

jako své milované.

Verchiel čelil jeho výpadům obdivuhodně rychle a na

bledé tváři se pomalu objevil zlý úšklebek. Čtyři krvavé

šrámy v andělově tváři se již začaly hojit.

"Ano, a to je teprve začátek," odpověděl Verchiel s lhos183

tejným úsměvem a bránil se stejně zuřivě jako Aaron. "Jsi

jako choroba, Aarone Corbete." Jméno odplivl, jako by

měl na jazyku jed. "A já z tohoto světa vyříznu vše, co jsi

nakazil."

Aaron sletěl pod něj a zaútočil na něj zezadu. "Všechna

ta smrt..." začal.

Verchiel se vmžiku otočil a Aaron jen tak tak uskočil,

když mu andělův meč prolétl nad hlavou. Na zpocených

vlasech pocítil jeho žár.

"...to děláte ve jménu Božím?" dokončil nevěřícně.

"Všechno, co dělám," zasyčel Verchiel a ve zjizvené tváři

se mihl vztek, "dělám pro Něj."

"Jakému to sloužíte bohu?" zeptal se Aaron a snažil

se uhýbat andělovým výpadům. Doufal, že s Verchielovým

vztekem přijde i nepozornost. "Jaký bůh vám dovolí vraždit

nevinné lidi v jeho jménu?"

Aaron udeřil anděla do tváře, až se mu hlava zhoupla

dozadu a do strany. Projelo jím zlomyslné vzrušení,

když viděl, jak anděl ustoupil. Před proměnou by proti

této zlovolné síle z nebes nevydržel ani dvě vteřiny, ale

teď věřil, že může andělovi dát co proto, aby si ho pamatoval.

Verchiel plival z poraněných úst krev, vrhl se dopředu

a mával mečem. Jeho útok byl nemilosrdný, Aaron stěží

uhýbal. Stavěl se proti nelítostným ranám obřího meče,

ale jeho čepel praskala pod náporem silných úderů a nakonec

se mu rozpadla docela.

"Vzdej se, zrůdo," pronesl Verchiel hlasem hladkým

jako samet. "Je to vůle Boží." Chystal se ho rozseknout

vejpůl.

Aaron stočil křídla, vyletěl proti Verchielovi a vrazil mu

rameno do břicha. Popadl Verchiela za zápěstí, aby odvrátil

úder meče.

"Řídíš se jeho přáním, Verchieli, nebo svým vlastním?"

zeptal se, když zápasili v srdci bouře.

Verchiel zvedl koleno a vrazil je Aaronovi do slabin.

Tomu málem praskly plíce a povolil sevření.

"Já jsem vůdce Mocností," slyšel Verchielův hlas přes

běsnící počasí, "prvního ze všech sborů stvořených Otcem

všehomíra."

Aaron si chtěl ukout další zbraň, aby se mohl bránit,

ale sžíravá bolest na boku a v plicích mu sotva dovolovala

stát zpříma. Nechtěl zemřít a stát se jen dalším z ubožáků,

kteří padli pod Verchielovým mečem.

Vůdce Mocností se přiblížil, meč v rukou. Zvedl ohromnou

čepel nad hlavu. "Jeho přání - moje přání," pokračoval

a oči mu krvežíznivě plály. Vítr zadul a odfoukl Verchiela,

zrovna když se chystal Aarona udeřit. "Není mezi

nimi rozdílu," dokončil a snažil se vzdorovat přírodním

živlům, jež ho zaskočily.

Aaron si vytvořil chabou zbraň, aby mohl pokračovat,

když tu se náhle ozval hlasitý výbuch, který takřka pohltil

celá nebesa. Takový zvuk by si Aaron představoval na

samotném úsvitu stvoření.

Na obloze se opět zablesklo tak, že si musel zastínit

oči před jasným třpytem. Blesk připomínal kostnatý prst

nějakého prapůvodního hrubého božstva zcela složeného

z praskající modré energie. Poklepal Verchielovi důrazně

přímo na temeno hlavy, jako by dával najevo svou

nelibost. Anděl zaskučel bolestí, jak mu blesk pronikl do těla

a vyrazil ven patou. Andělovo tělo zářilo zevnitř, ústa

měl dokořán - žalostné volání se však utápělo v lomozu

vichřice. Verchiel se vzňal v horoucím plameni,

jeho tělo už nedokázalo pojmout energii kolující uvnitř.

A jako Ikaros, který letěl příliš blízko ke slunci, se zřítil

z nebes.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama