Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - EPILOG 1/2

23. ledna 2015 v 14:46 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

EPILOG




"Jsi opravdu rozhodnutý, Aarone?" zeptal se ředitel

'Cunningham zpoza stolu ve své kanceláři střední

školy Kena Curtise. Od údajné lokální bouřky, v níž

přišli o život jeho nevlastní matka, otec a bratříček, uplynuly

dva dny a Aaron cítil, že bude lepší opustit školu

i město co nejdříve. A tak přikývl a podal muži podepsanou

oficiální žádost o ukončení studia. "Jsem, pane

řediteli. Prostě už tady nemůžu zůstat. Bude to tak nejlepší."

Stejné to bylo i na veterinární klinice, tam se ho také

ptali, zda si je jistý, že to opravdu chce udělat. Samozřejmě

nechtěl, ale hrozba Mocností mu nedávala jinou možnost.

Pan Cunningham si vzal papíry a zamračil se: "Víš,

není to úplně moje věc, ale když člověk před něčím uteče,

nijak si tím..."

"Já neutíkám," přerušil ho Aaron.

V hlavě se mu vynořil zlověstný obraz Verchiela a jeho

vojáků, jak se snášejí z nebes, ohnivé meče v rukou, a rozsévají

zkázu všude po škole.

"Mám tady prostě příliš mnoho vzpomínek. Myslím, že

změna prostředí mi vážně prospěje." A čím dřív se dám

na cestu, tím dřív můžu najít Stevieho, pomyslel si, když

hleděl na muže proti sobě.

Camael mu vysvětlil, proč Mocnosti unesly jeho brášku.

Mělo to co do činění s postiženými - "nedokonalými"

- jak je chladně nazval anděl. Prý jsou k andělským

stvořením nesmírně citliví, a proto jsou z nich výborní

sloužící. Představa, jak jeho bratříček posluhuje té zrůdě

Verchielovi, ho naplnila děsem, ale i kypícím vztekem.

Musí Stevieho najít, než mu někdo bude moct ublížit.

Ředitel prostudoval vyplněné formuláře a položil je do

otevřeného šanonu na stole. "Tak dobrá. Nevypadá to, že

bych ti to dokázal rozmluvit. A protože jsi už plnoletý..."

Zavřel složku, vstal a podal Aaronovi ruku. Aaron se také

zvedl a nabízenou ruku stiskl.

"Hodně štěstí, Aarone," řekl Cunningham, "a kdyby

ses chtěl kdykoliv vrátit a dodělat si poslední ročník, určitě

bychom to nějak vymysleli."

Aaron si s ním krátce potřásl rukou a pak ji pustil.

"Díky za všechno," řekl, otočil se a rychle opustil

kancelář. Snažil se odejít co nejrychleji, aby ho ředitel

nemohl dál přemlouvat. Hodiny před recepcí ukazovaly

něco málo po deváté. Když si pospíší, stihne vyklidit

skříňku, vrátit knížky a odejít ze školy ještě před koncem

první hodiny.

Kráčel naposled prázdnými chodbami ke skříňce. Hlavou

mu běžely vzpomínky. Pamatoval si první den v prváku,

jako by to bylo jen před pár měsíci. Budova se mu

tehdy zdála obrovská, myslel, že se tu nikdy nezorientuje.

Smutně se usmál, takové problémy by teď chtěl

mít. U skříňky vyndal učebnice a všechny svoje věci,

dvakrát zkontroloval, že tam nic nezůstalo. Zabouchl naposledy

plechová dvířka a zaplavil ho tíživý smutek, ale

i hněv.

Tohle není fér, pomyslel si. Měl tohle místo opustit

stejně jako všichni ostatní - dokončit poslední rok, projít

si závěrečnou maturitní ceremonií oblečený v pestrobarevném

hábitu a legrační čapce a pak odejít na vysokou.

Ale osud si s ním dost krůtě pohrál a jeho cesty zcela

změnily směr.

Aaron rozzlobeně třískl dvířky skříňky, aby trochu ulevil

rostoucímu rozhořčení. Zvuk se mocně odrážel od zdí

prázdné chodby. Knížky mu vyklouzly z podpaždí a rozsypaly

se po podlaze. Aaron měl chuť se rozkřičet, ale ovládl

se. Sehnul se, aby je posbíral, povzdychl si a cítil se jako

naprostý hlupák. Naprostý hlupák, co má vztek.

"Nechceš pomoct?"

Aaron rychle vzhlédl a tíživý smutek ho zatlačil ještě

hlouběji do beznaděje. Proto chtěl vypadnout ještě před

koncem první hodiny. Nechtěl ji potkat. Vilma Santiagová

si k němu přidřepla a pomáhala mu knížky sebrat.

"Díky," řekl a ze všech sil se snažil se na ni nepodívat.

"Chtěl jsi odjet bez rozloučení, viď?" šeptla tichounce

a podala mu učebnici na dějepis. Pohlédl na ni a viděl, že

má červené lesklé oči. Plakala.

"Nevím jak, ale věděla jsem, že tu budeš." Ukázala mu

růžový kousek papíru, propustku z hodiny. "Řekla jsem,

že musím na záchod."

Trochu se usmála, a i když to byl smích plný smutku,

vyzařovala z něj podivuhodná krása a Aarona z toho zabo199

lelo u srdce. Nervózně narovnal sloupeček knih a nevěděl,

co na to obvinění říct.

"Neměl jsem sílu na dlouhé loučení," řekl, ale hrozně

moc si přál, aby jí mohl říct, že se ji jen pokouší chránit.

"Žádnou další smutnou věc už nezvládnu."

Trhalo mu to srdce. Ze všech věcí, které opouštěl, ho

Vilma trápila nejvíc. Nebyl tu nikdo další, s kým by se rozloučil.

Aaron se zvedl a knížky držel narovnané před sebou.

"Nevím, jestli to něčemu pomůže," řekla a lehce popotáhla,

"v Brazílii... když umřela maminka, myslela jsem si,

že už nikdy nebudu šťastná." Z levého oka se jí vykutálela

slza a Aaron skoro upustil knihy, aby ji otřel.

"Promiň." Zrozpačitěla a rychle si osušila vlhkou tvář.

"Vím, čím vším sis asi prošel, a nechci to ještě zhoršovat."

Ve čtvrt na deset se rozječel zvonek a prázdná chodba

se zaplnila rozčilujícím, kovově znějícím hlukem.

"Chci ti jen říct, Aarone, že to takhle nebude bolet pořád.

Teď si to nejspíš nemyslíš, ale věř mi, jo?"

Kývl a pokusil se usmát. "Díky," odpověděl. Na chodbě

se tlačili studenti přecházející z jedné třídy do druhé.

"Jsi na mě hrozně hodná."

Vydal se pryč od skříněk, pryč od ní. Musí jít hned,

protože jinak by také nemusel odejít vůbec.

"Musím... promiň," zakoktal a couval chodbou.

Šla s ním. "Kam půjdeš?"

"Nevím," odpověděl popravdě. "Jen... musím odsud

vypadnout." Musí najít bratra a něco ho pudilo na sever.

Camael říkal, že je v jejich nejlepším zájmu těmto tušením

důvěřovat. Pomalu se od ní odvracel.

"Vrátíš se?" zeptala se s nadějí.

Zavrtěl hlavou. "Ne, o tom pochybuju," odpověděl naoko

lhostejně a otočil se na druhou stranu. Nejradši by

se propadnul. Nechtěl být takhle zlý, ale bylo to pro její

vlastní dobro. Znovu se mu vybavily Verchielovy hrozby,

že zabije všechny jeho blízké.

"Vážně musím," řekl a zrychlil, takže ji nechal stát za

sebou.

Předešla ho, postavila se mu do cesty, naklonila se

a objala ho. Nádherně voněla, jako pěna do koupele s čerstvě

utrženými květinami. Stiskla ho v náručí a dala mu

na tvář teplou, něžnou pusu, až se mu roztřásly nohy.

"Dávej na sebe pozor, Aarone Corbete," zašeptala mu

do ucha. "Bude se mi moc stýskat."

Srdce se mu rozprsklo na milión drobounkých žiletek,

jež mu nelítostně rozdíraly vnitřnosti. Neřekl už nic a donutil

se pokračovat chodbou. Odevzdal knížky v kanceláři

a pak v podstatě utekl z budovy.

Na schodech foukalo a Aaron si přitáhl límec kožené

bundy ke krku. Sice už bylo oficiálně jaro, ale ve vzduchu

ještě štípal mráz. Parkoval v ohybu příjezdové cesty, viděl,

jak na něj u auta čekají Camael s Gabrielem. Tohle mě teď

čeká, pomyslel si, vrazil ruce do teplých kapes a sešel dolů

po schodech.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama