Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA SEDMÁ 2/3

5. prosince 2014 v 13:26 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA SEDMÁ 2/3





Jak poplácával psa, cítil, že se zklidňuje, i puls se zpomaloval.
Gabriel byl dobrý tišící prostředek. Oddaně mu
olizoval ruku. "Z toho starce šel strach, viď?" promluvil
pes a přitulil se blíž.
"Stařec? Myslíš Zeka, Gabe?" zeptal se Aaron, oči už
se mu zase zavíraly a dál hladil sametovou psí hlavu.
Pes se na něj podíval. "Zeka ne. Toho starce ve snu.
Taky mě vyděsil. "
Přišlo to jako úder beranidlem. Aaron se vyhrabal z peřiny
a přikrývek do sedu. Natáhl se a rozsvítil lampičku
na nočním stolku.
"Jak víš o tom muži ze snu, Gabrieli?" zeptal se Aaron
a znepokojeně očekával odpověď.
"Zdálo se mi o něm, " odpověděl hrdě pes a vesele zabušil
ocasem. "Mám teď jiné sny. Nejen běhání, skákání a honění
králíků."
Aaron se zaklonil a bouchl hlavou o dřevěnou pelest.
"To snad ne. Zdálo se ti to samé, co mně?"
"Ano," řekl Gabriel, "proč měl oko jako měsíc, Aarone?"
Aaron se cítil jako na horské dráze, neustále padal
hlouběji a hlouběji do temnoty, nabíral rychlost, a konec
děsivé jízdy v nedohlednu. A nic si nepřál víc než vystoupit.
"Prosím, ať to skončí," zašeptal.
Gabriel se k němu přitiskl a položil si bradu na Aaronovo
koleno. "To bude v pořádku," řekl pes oddaně, "nebuď
smutný."
Aaron otevřel oči a znovu začal psa hladit. "Nic není
v pořádku, Gabe. Všechno se mi vymyká z rukou. Co se
děje mně, co se stalo tobě... to není správné."
Gabriel si sedl a zadkem se opíral o svého pána. "Byl
jsem těžce zraněný a tys mě uzdravil, " řekl pes s nakloněnou
hlavou. "Štve tě, že jsem teď... jiný?"
Aaron se podíval svému nejlepšímu kamarádovi do
očí a zavrtěl hlavou. "To mě neštve. Upřímně řečeno,
to je jediná věc z toho všeho, na kterou jsem ochotný
si zvyknout." Natáhl se a pohladil psa za ušima. "Jde
o to ostatní - nepochopitelné sny, věci, co mi říkal
Zeke..."
Znovu se opřel o pelest a vyčerpaně vzdychl. "Já o tohle
nestojím, Gabrieli. Mám dost starostí. Musím dokončit
školu se slušným percentilem, aby mě vzali na dobrou
vysokou."
"Percentil?" zeptal se pes. "Co je to percentil?"
"Procenta z výsledků," vysvětlil Aaron. "Musím vážně
hodně máknout."
Gabriel kývl na srozuměnou.
"Všechny ty řeči o andělech a Nephilim - nezajímá
ině, jestli je to pravda. Prostě se tím nemůžu zabývat."
V tu chvíli se Aaron rozhodl. "Řeknu Zekovi, že končím.
Nechci vědět nic dalšího. Všechno zůstane tak jako
před mými osmnáctinami." Mrknul na budík vedle postele,
bylo něco před čtvrtou a on si chtěl jít znovu lehnout.
Byl vyčerpaný psychicky i fyzicky, ale také se bál
snů.
"Tak to pojďme ještě zkusit," rozhodl nakonec a zhasnul
světlo. Položil si hlavu na polštář a oběma rukama
objal psa.
"Dobrou noc, Aarone," řekl Gabriel a posunul se na
polštář, "zkus snít jen hezké sny."
"Budu se snažit, kamaráde," odpověděl Aaron.
Netrvalo dlouho a přišel sen bez starců, dávných věšteb a andělů,
ale plný rychlého běhu ve slunečním svitu a honění
králíků.
Verchiel neslyšně scházel po točitých dřevěných schodech
zvonice kostela Nejsvětějšího těla. Schodiště bylo ponořeno
do hluboké tmy, ale to pro bytost, která před stvořením
světla řídila prázdnotu, nic neznamenalo. U paty schodiště
byly zamčené dveře, Verchiel poručil jednoduchému zařízení,
aby se otevřelo, a dveře se rozlétly. Mohl vejít na místo
bohoslužby. Anděl prošel zadní místností, kde se svati
muži připravovali na rituál, a kráčel k oltáři. Podíval se
vzhůru na zdobenou klenbu a obrovský zavěšený zlatý kříž,
symbol víry. Ze své pozice u oltáře přehlížel celý kostel,
barevná mozaika v oknech sem propouštěla ranní slunce.
Byl zde jistý pokoj, který by u zvířat nečekal. Opustil oltář
a procházel uličkou. Když byl napůl cesty kostelem, obrátil
tvář a zadíval se na velký kříž. Takhle to ti primitivové dělají,
rozjímal. Takhle se pokoušejí komunikovat s Bohem. Vybavil
si, kolikrát se vysmíval jejich neotesaným způsobům,
oltářům ze dřeva a kamene a snaze mluvit k jedinému pravému
Bohu skrze modlitbu. Ta myšlenka ho naplnila neklidem,
ale třeba v tomto domě víry by mohl obnovit svůj
vztah s nebem a znovu hovořit se Stvořitelem všehomíra.
Vybavil si, jak to dělají, jak se modlí, a zasunul se do
dřevěné lavice. Verchiel neohrabaně poklekl a sepjal ruce,
tmavé oči upřené na oltář před sebou.
"To jsem já, Pane," pronesl zvířecím jazykem. "Už je to
příliš dlouho, co jsme spolu naposled mluvili, a potřebuji
Tvou radu."
126
Anděl se rozhlížel po posvátném místě, aby zachytil
známky toho, že byl vyslyšen. Nebylo zde však nic, až na
slábnoucí ozvěnu jeho vlastního hlasu. Snad kdyby byl
blíž. Opustil lavici a kráčel zpět k oltáři.
"Má mise, můj jediný důvod k bytí, se v poslední době
zahaluje temnotou."
Upřeně se zadíval na zlatý kříž visící ve vzduchu nad
ním.
"Existuje proroctví, o němž nepochybně víš. Hovoří
o odpuštění a milosti pro ty, kteří se zřekli Tvé slávy,
ó Nebeský Otče."
Verchiel začal chodit před oltářem sem a tam.
"Tvrdí, že jim odpustíš jejich nejzávažnější přestupky
a že přijde jakýsi prorok, který přinese padlým rozhřešení."
Dopaloval se a vztek v něm rostl. Vzduch okolo něj
praskal potlačovaným nepřátelstvím. "A bude to Nephilim,"
uplivl Verchiel, znechucen tím slovem. "Nephilim,
stvoření nehodné toho, aby žilo pod Tvými zraky, výsměch
životu. Snažím se ze všech sil je vymýtit z Tvého světa ohněm
i vodou."
Anděl se zastavil. "Zlí jazykové tvrdí, že se věštba brzy
naplní, že se brzy objeví most mezi padlými anděly a nebesy."
Vykročil na oltář, ale nespouštěl oči ze zlatého symbolu.
"Potřebuji, abys mi poradil, Pane. Mám se řídit instinktem
a ignorovat rouhačské spisky těch, co jsou jen
o málo lepší než opice? Nebo mám ignorovat úkol, jenž
tni byl uložen po Velké nebeské válce? Musím to vědět,
Otče můj. Mám pokračovat ve své svaté povinnosti a zničit
vše, co Tě uráží, nebo mám ustoupit a nechat proroctví
zvítězit?"

Verchiel vyčkával, očekával znamení, ale žádné
nepřišlo. Tklivé tázání se setkalo s mlčením.
Vztek, jenž mu sloužil v boji celé tisíce let, v něm najednou
vybuchl. Křídla se mu na zádech rozvinula a v ruce se
objevil mocný plamenný meč. Zamával zbraní proti kříži
a nechal svůj vztek mluvit. "Pověz mi to, Bože můj, neboť
jsem ztracený. Odhal mi svou vůli." Kdesi nad oltářem
něco zašramotilo, Verchiel stál jako očarovaný.
Vyslyšel Stvořitel mé prosby? uvažoval anděl. Chystá se
mu Všemohoucí dát znamení, aby utišil jeho pochyby?
Ze zadní místnosti vyšla postarší žena, v jedné ruce
nesla kbelík s vodou a v druhé mop. Bylo zřejmé, že zaslechla
jeho prosby, a byla zvědavá, kdo se to tak horoucně
modlí. Při pohledu na něj jí oči málem vypadly z vrásčitých
důlků. Kýbl mydlinek jí vyklouzl z ruky a rozlil se
po podlaze.
Jak úchvatně asi musí vypadat, napadlo ho. Roztáhl
křídla co nejvíc, aby se na nich odráželo tlumené ranní
slunce. Pokusila se utéct, trhané pohyby svědčily o nesmírném
děsu, ale rázem se zastavila. Stařeckou rukou,
vyzáblou věkem, si horečnatě stiskla hrudník a otevřela
ústa v tichém výkřiku. Zhroutila se na zem a upřela vyhasínající
oči na zlatý symbol víry visící nad ní.
Verchiel se usmál. "Tak rád tě zase slyším," zavrněl,
jistý si významem toho, co právě viděl.

"Tvá vůle budiž vykonána."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama