Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DEVÁTÁ 2/2

19. prosince 2014 v 14:05 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DEVÁTÁ 2/2





Zeke si přihnul z lahve levné whisky a uvažoval nad otázkou
vykoupení. Přesunul se na posteli do pohodlnější polohy
a opřel si hlavu o chladnou sádrokartonovou zeď.
Dlouze a přemýšlivě potáhnul z cigarety. Vykoupení. Co
potkal toho chlapce, kupodivu o tom celkem hodně přemýšlel.
Znovu se natáhnul k zemi pro láhev kořalky a dal
ji k ústům. Tekutina proudila do krku a z nosu přitom vyfukoval
kouř. Pálilo to, ale pít nepřestal.
Je to takový trest, pomyslel si, když dal láhev pryč
a vložil si místo ní do úst cigaretu. Trest za vše, co napáchal.
Je zvláštní o tom uvažovat po tak dlouhé době, říkal
si a zíral na protější stěnu. Směrem vzhůru tam začal šplhat
šváb a Ezechiel mu v duchu popřál štěstí. Mohl mu
to sdělit přímo, ale komunikační schopnosti brouků byly
nesmírně primitivní.
Odpuštění - je to vůbec možné? Grigoriové se snažili
užít si své vyhnanství, jak jen to šlo. Země se stala jejich
domovem. Věděli, že už nebesa nikdy nespatří. Představa,
že by jim mohlo být odpuštěno, mu nikdy nepřišla
na mysl. Až do chvíle, kdy poprvé uviděl na hřišti toho
chlapce. Znovu potáhnul a podržel kouř v plicích. Staral
149
se hezky sám o sebe, probíral se odpadky a hledal plechovky
pro výkup, když ho najednou ucítil. Přímo přes
hřiště cítil chlapcovu přítomnost. Během staletí se setkal
i s dalšími, ale žádný na něj takhle nezapůsobil. Aaron
byl zvláštní. Byl jiný.
Zeke vypustil kouř z plic v mocném oblaku. Dokouřil
a hodil filtr na zem. Měl chuť ještě na jednu a řekl
si, že poprosí souseda, ale pak mu došlo, že už několika
lidem v budově cigarety dluží. Bude s tou vášní muset
skoncovat.
"Co bych mu asi tak řekl - Stvořiteli?" rozjímal a zvedl
láhev. "Omlouvám se, že jsem všechno tak zvoral," zamumlal
a loknul si whisky. Nechal si láhev opřenou o břicho
a civěl do stropu. Zaměřil se na mokrou skvrnu, jež
mu připomínala Itálii. Bude to stačit, říct, že se omlouvá?
Zeke se prokutával hustou clonou vzpomínek, aby si vybavil,
jaké to bylo, žít v Jeho přítomnosti. Zavřel oči a cítil,
jak ho zaplavuje teplo té vzpomínky. Kdyby tak existoval
způsob, jak tohle znovu ucítit - stanout před Otcem všehomíra
a prosit ho za odpuštění. Otevřel oči a přejel si
prsty po obličeji. Tváře měl mokré od slz.
"Směšné," zabrblal znechuceně nad takovým citovým
výlevem. "Slzy mi nedělají ani trochu dobře," řekl nahlas
a opět si podal láhev. Opřel si hlavu a několikrát
se zhluboka napil. Hlasitě říhnul, až se zdálo, že to zboří
strop. "Měl jsem si uvědomit, jak mě to bude mrzet,
než jsem začal rozdávat rady ohledně líčení," prohodil
sarkasticky.
Najednou ho do nosu udeřil zápach. Kouř. A ne takový,
po kterém toužil. Něco se pálilo. Vstal z postele a pře150
šel bosky ke dveřím. Jestli tlustá Mařena zase zapnula
plotýnku, tak by se měli všichni klidit. Ta ženská spálí
i vodu, dumal a otevřel dveře do chodby.
Dostal přímý zásah horkým vzduchem, klopýtnul a schoval
si obličej do dlaní. V chodbě hořelo a bylo tu stále víc
a víc kouře. Zachvátila ho panika, ne kvůli vlastnímu bezpečí,
protože si byl téměř jistý, že by ho plameny nezabily,
ale kvůli bezpečí těch dalších nebohých duší, které považovaly
Osmond za svůj domov. Pomalu vylezl do chodby,
ruku před ústy jako minimální ochranu před jedovatými
mračny vířícími ve vzduchu. Na konci chodby je požární
alarm, napadlo ho. Jestli se mu tam podaří dostat, mohl
by zachránit pár životů. Zeke se přitisknul ke zdi a pomalu
se sunul dopředu.
Slyšel volání lidí uvězněných v pokojích palčivým horkem.
Dým zhoustnul. Klekl si na všechny čtyři a plížil
se vpřed. Dřevěná podlaha byla na dotek horká, a jak
postupoval kupředu, vyskakovaly mu na dlaních a kolenech
puchýře. Už nemůže být daleko. Zeke vzhlédnul,
ožehnutýma a slzícíma očima se pokoušel rozlišit tvar
alarmu na stěně. A v tu chvíli je spatřil. Byli dva a kráčeli
pomalu skrze oheň a kouř. Pokusil se zařvat, ale jediné,
na co se zmohl, byl dusivý kašel, jenž mu skoro
roztrhl plíce. Kouř jako by se rozestoupil a najednou stáli
nad ním. Planoucí meče měli připravené a křídly pomalu
vířili kouř.
"Nazdar, Grigori," promluvil anděl, jehož si Zeke s hrůzou
vybavil jako jednoho z těch, kteří kdysi dávno pomáhali
přeseknout jeho křídla.
"Přišli jsme to dokončit," řekl ten druhý.
151
Oba se na něj usmáli jak na štvanou zvěř. A Zeke
v té chvíli zděšeně pochopil, že oheň je jeho nejmenší
starost.
Aaron zaparkoval auto na příjezdové cestě k domu na
Baker Street něco po deváté. Vypnul motor a uvažoval,
jestli má dost sil na to, aby vylezl z auta a došel domů.
Říct, že je vyčerpaný, by bylo příliš málo. Byl ten večer na
klinice poprvé od chvíle, kdy jeho jazykové schopnosti -
jakže to Zeke nazval? - rozkvetly. Bylo to šílené od okamžiku,
kdy proběhl dveřmi, jen tak tak na čas. Doktoři
měli zpoždění a čekárna byla plná nej různějších ras psů
i koček, každý se svým vlastním problémem. Byl tu dokonce
i papoušek se zlomeným křídlem a suchozemská
želva s plísní na krunýři.
Okamžitě se dal do práce, kontroloval, jestli všichni vyplnili
správně formuláře, a omlouval prodlevy. A bylo to,
jako by zvířata cítila jeho schopnost jim rozumět. Když
se snažil rozmlouvat s majiteli, mazlíčci se všemožně pokoušeli
získat jeho pozornost. Štěňátko bígla Lily neustále
rozprávělo o svém oblíbeném míčku. Medvěd, černý kříženec
labradora a ovčáka, mu smutně sdělil, že už nemůže
běhat tak rychle, protože ho bolí kyčle. Angorská kočka
Hraběnka žalostně mňoukala z přepravky, že jí vůbec nic
není a že k doktorovi nemusí. To určitě, říkal si pobaveně
Aaron, a takhle se nejspíš cítí většina čekajících zvířat.
A tak to šlo celou dobu - někdo nebo něco na něj hulákalo
od chvíle, kdy vkročil dovnitř. Aaron si nebyl jistý,
jestli to je z vědeckého hlediska možné, ale byl přesvědčen,
že mu vybouchne hlava. Jediné, co si v té chvíli do152
kázal představit, byla jeho hlava jako balónek přeplněný
vzduchem. Prásk! Balónek je fuč.
Donutil se vylézt z auta a unaveně vydechl. Byl by úplně
spokojený, kdyby mohl strávit zbytek noci v autě, ale měl
hlad. Vyndal si z kufru batoh a vydal se na strastiplnou cestu
k domu. Vzpomněl si, jak v práci zabránil explozi svého
mozku. Zvířata na něj nepřestávala křičet, Michelle ho
posílala ke kotcům umísťovat a vyzvedávat psy, doktoři potřebovali
uklizené ordinace před dalším pacientem. A mezi
tím on, na pokraji zhroucení, když si najednou vzpomněl
na ni. Vzpomněl si na Vilmu a najednou se v něm rozhostil
zvláštní klid. Povídání pacientů se změnilo na pouhé hučení
kdesi v pozadí a jemu se tak podařilo přežít zbytek večera
v podstatě bez nervů. Jediná vzpomínka na její usmívající
se tvář spolu s tím, co řekla v autě, stačilo, aby se uvolnil
a vyprchalo z něj všechno vnitřní napětí.
Mohl bych jí napsat, až se najím, uculil se. Kdesi nad
ním to zlověstně zaburácelo. Vzhlédl a uviděl husté šedé
mraky, jak se jako tekutý kov rozlévají po obloze, téměř
zahalily veškeré hvězdy i měsíc. Vypadá to, že se na nás
žene pěkná bouřka, pomyslel si a začal hledat klíč od zadního
vchodu.
Zevnitř se ozval hrůzyplný výkřik.
Aaron rychle otevřel dveře a spěchal do domu. "Mami?"
zavolal. Hodil tašku s knihami na zem. Další výkřik - vysoký
hlas, plný děsu. Byl to Stevie, to bylo Aaronovi jasné.
Řítil se chodbou a hledal rodiče a brášku.
"Mami!" zavolal znovu, když proběhl kuchyní. "Tati!"
Další výkřiky.
Našel rodinu v obýváku, rodiče s bratrem schoulené na
koberci před televizí, na níž běželo jen zrnění. Lori držela
pevně v náručí zmítajícího se chlapce, houpala ho dopředu
a dozadu a broukala mu do ucha, že všechno bude
v pořádku. Gabriel chodil ostražitě kolem, ocas nahoru.
"Co se mu stalo?" zeptal se Aaron. Ještě nikdy neviděl
Stevieho tak rozrušeného.
"Soutu!" ječelo dítě pořád dokola. "Soutu! Soutu! Soutu!"
oči měl v sloup a z koutků úst mu vycházely bublinky
slin.
"Takhle vypadá už půl hodiny," řekl vyděšeně Tom. Pohladil
syna po zpocených, vlhkých vlasech. "Nerozumíme,
co chce říct."
"Soutu! Soutu! Soutu!" křičel Stevie a pokoušel se dostat
z matčina sevření.
"Myslím... myslím, že bychom měli zavolat záchranku,"
hlesla Lori. Když se podívala na manžela a Aarona,
jestli souhlasí, měla v očích slzy.
Tom si přejel roztřesenou rukou přes tvář. "Já nevím...
prostě nevím. Třeba když ještě počkáme..."
Aaron se otočil od rodičů a viděl, že Gabriel už nechodí,
ale stojí naprosto nehybně. Zadíval se na strop a začmuchal
ve vzduchu. Začal výt.
"Gabrieli, copak je, kluku? Co cítíš?"
Prásknutí hromu otřáslo domem od střechy po sklep.
Světla trochu blikla a pak elektřina vypadla úplně. Pokoj
se ponořil do naprosté tmy.
"Soutu! Soutu!" křičelo dítě ze všech sil a nebylo k utišení.
"Něco zlého, " řekl Gabriel a jeho štěkot zněl varovně.

"To se snaží Stevie říct. Přichází něco zlého."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama