Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DEVÁTÁ 1/2

19. prosince 2014 v 14:01 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DEVÁTÁ 1/2



Aaron jel ve své Toyotě Corolle po Western Avenue
směrem na McDonough Square. Projel touto
čtvrtí asi tisíckrát, co se naučil řídit, ale nikdy
si to tu neprohlížel tolik jako dnes. Tady bydlela Vilma.
Feboniova trafika, potraviny Snell's, Mitchellovy obleky -
všechny obchody, o kterých dosud netušil, všechny záchytné
body, které by se hodily, kdyby dostal šanci se
sem vrátit.
"Je to tady nalevo, Aarone, nahoře," řekla Vilma a ukázala
prstem skrz okýnko. Aaron zamířil, kam ukazovala,
a všiml si úzké uličky vedoucí od malého obchodu s nápisem
"Poklady Brazílie".
"Tady?" zeptal se, zapnul blinkr a zpomalil.
"Jo. Je slepá, hrozně špatně se tam zajíždí a vyjíždí."
Aaron čekal, až pojede z druhého směru méně aut.
Konečně ho pustil chlápek v černé dodávce s obrázkem
vesmírné lodi Enterprise vyvedeným stříkací pistolí, a on
mohl vjet do slepé ulice Belvidere Plače.
"Je to ten hnědý dům na konci," řekla, zvedla tašku
zpod sedadla a položila si ji na klín. Ulička byla uzounká,
jen o něco širší než jeho auto od předku ke kufru.
Na konci se přes ni táhl plot z pletiva, který odděloval
pozemek kostela a parkoviště. Bylo tam osm domů, čtyři
na každé straně, a všechny se jeden druhému podobaly
jak vejce vejci.
Aaron zastavil před posledním domem napravo a podíval
se na Vilmu. Dívala se přímo dopředu a rukou sahala
po klice. Nemůže se dočkat, až bude pryč, pomyslel
si. Věděl, že se moc nesoustředil, co odešli ze školy. Ať
se snažil sebevíc, nemohl se zbavit myšlenek na setkání
s Camaelem a bál se, že Vilmu jeho náladovost odradila.
"Mrzí mě, že ti nevyšla ta schůzka s tím z Emersonu,"
řekla soucitně. Pověděl jí, že zástupce školy byl pitomec,
že mu řekl, co si o něm myslí, a že si tím nejspíš zahradil
cestu ke stipendiu.
"To je v pohodě," pokrčil rameny. "Stejně jsem tam
moc jít nechtěl."
Hrozně nerad jí lhal, protože to neznamenalo nic dobrého
pro jejich budoucnost, ale měl snad jinou možnost?
Neexistoval způsob, jak se jí svěřit s tím obludáriem, ve
které se jeho život minulý týden změnil. Dokonce ho napadlo,
jestli je vůbec správné začínat s ní nějaký vztah.
To poslední, co by jí přál, bylo nechat se pohltit vírem šílenství,
jenž se kolem něj točil. Ticho v autě bylo takřka
nesnesitelné. Vilma nakonec vzala za kliku, dveře cvakly
ona se na něj podívala. Usmál se na ni.
"Děkuju za svezení. Jsi moc hodný" řekla a taky se
usmála. Aaronovi proběhlo hlavou, že by se jeho úsměv
měl jít hanbou schovat. "Mám dojem, že si dneska vezu
miad všechny knížky ze skříňky. Taška mi úplně praská
ve švech," pokračovala Vilma a ukázala na zavazadlo na
klíně.
"V pohodě," prohodil a pohladil dlaněmi hladký povrch
volantu, "kdykoliv budeš potřebovat."
Dveře byly otevřené, ale Vilma neodcházela. Říkal si,
jestli v tom není nějaká gentlemanská věc, kterou by měl
udělat, jako třeba obejít auto a pomoct jí vystoupit.
"Víš, že mi můžeš zavolat, kdykoli budeš chtít," vyhrkla
a hrála si se zipem na tašce. "Kdyby sis chtěl, já nevím,
třeba popovídat a tak. O Emersonu nebo té naší eseji,
mohla bych ti pomoct."
Aaron se na ni zahleděl, opravdu zahleděl. Najednou
byla pryč veškerá nervozita, nedostatek sebevědomí, co
cítil. V tu chvíli mu došlo, že Vilma nejenže je ta nejkrásnější
žena, kterou kdy viděl, ale také ta nejskutečnější,
Nehrála žádné hry. Říkala přesně to, co si myslela, a to
se mu líbilo. Hodně.
"A proč bys chtěla, abych ti volal?" zeptal se a obrátil
se zpět k volantu. "Určitě máš spoustu zajímavějších věci
na práci než si se mnou povídat."
Zdálo se, že o tom na chvilku zapřemýšlela, a pak pomalu
kývla. "Asi máš pravdu. Uklízet po sestřenkách,
prát, psát úkoly - jo, určitě máš pravdu, to je daleko láku
vější než kecat s hezkým klukem po telefonu."
Trochu ho to zaskočilo a začal se nervózně drbat na
hlavě. "Říkáš, že jsem podle tebe hezký, nebo je tu ješW
někdo, s kým si budeš volat?"
Vilma se zasmála a protočila své mandlové oči. "Měln
jsem za to, že jsi takový ten velký, temný, zasněný chlap -
ne velký trouba." S předstíraným údivem potřásla hln
vou. Vilma si ho dobírala, ale Aaronovi to bylo jedno. Její
smích považoval za jednu z nejkouzelnějších věcí, co kdy
slyšel, a taky se zasmál.
"Nikdo mi nikdy neřekl ,trouba'/' opáčil a pohlédl na
ni. "Díky."
Natáhla se a stiskla mu ruku. "Mám tě ráda, Aarone."
Ještě nikdy nechtěl tak moc dát holce pusu. Tenkrát
s Jenninne Surretteovou na nižším gymplu to bylo hlavně
proto, že to předtím ještě nikdy nezkusil. Políbit Vilmu
by bylo skoro jako poprvé, jako by všechny pusy od dob
Jenninne byly jen cvičením vedoucím až k téhle. Pomalu
k ní nakláněl hlavu, její rty přitahovaly ty jeho jakousi nezlomnou
silou, jíž nešlo vzdorovat - jíž nechtěl vzdorovat.
S úlevou viděl, že i ona se k němu naklání.
Potom se najednou ozvalo zaklepání na okénko u sedadla
spolujezdce a kouzlo, jež je poutalo nevyhnutelně
k sobě, bylo najednou pryč. Do auta zírala zubící se
holčička, která vypadala tak, jak si představoval, že musela
vypadat Vilma v sedmi osmi letech. V pobaveném
úsměvu zela malá mezera, stopa po vypadlém mléčném
zubu. Vilma jí pohrozila pěstí a holčička se smíchem
utekla.
"Moje sestřenka," řekla a vypadala trochu rozpačitě.
Jiskra zhasla a bylo třeba ji vykřesat někdy jindy. Ale
nevadilo to. Pusa s Vilmou mohla počkat - snad ale ne
příliš dlouho.
"Taky tě mám rád," řekl a zlehka jí pohladil ruku. Byla
podivuhodně teplá.
Vilma rozepla přední kapsičku tašky. Vyndala růžovou
lužtičku, bloček a začala psát.
"Teta a strejda mi tu zatím nechtějí dovolit mobil, takže
tady je číslo domů a e-mail/' řekla, utrhla stránku a podala
mu ji.
"Volat můžeš mezi šestou a devátou, teta se strejdou
trochu šílí, když někdo volá moc pozdě. Psát můžeš kdykoliv,
odpovím, jak budu moct."
Podíval se na číslo. Bylo to, jako by získal výherní číslo
miliardové loterie - jenom lepší.
"Svoje mi můžeš dát později," řekla, vzala tašku a vystoupila.
"Musím jít a zabít sestřenku." Otočila se a sehnula
hlavu do auta. "Můžeš mi ho dát, třeba až se půjdeme
večer projít," navrhla s dalším úsměvem, jenž měl

cenu zlata.
Už skoro řekl, že platí, ale pak si vzpomněl, že musí do
práce. "Dneska to nejde - pracuju a nedostanu se domů
dřív než v devět."
"Hm, už se vykrucuje," opáčila Vilma s hraným zklamáním.
"Dej sem tu tužku," poručil.
Podala mu ji a pořád se usmívala. Sledovala ho, jak
píše nahoru na papír, jejž mu dala.
"Dám ti ho hned," řekl, když skončil. Přehnul papír
a odtrhnul své číslo. "Takhle už si mé zájmy nemůžeš vykládat
špatně," řekl a podal jí papírek.
"A jaké že jsou přesně ty zájmy, pane Corbete?" zeptala
se a uložila jej do kapsičky.
"Všeho do času, slečno Santiagová," řekl a ďábelsky se
zašklebil, "všeho do času."
"Díky za svezení," zaslechl, když s úsměvem bouchla
dveřmi. Díval se, jak jde na terasu. Otevřela bílou síť pře-
de dveřmi, a než zmizela uvnitř, zamávala mu. Hodiny na
palubní desce hlásily skoro tři. Měl ani ne pět minut na
to, aby přejel přes celé město do práce, ale nijak zvlášť ho
to netrápilo. Když se snažil vycouvat z úzké slepé uličky,
uvědomil si, že ho v tu chvíli netrápí vlastně vůbec nic.
Všechno bude jednoduše skvělé. Nepamatoval se, že by
se takhle kdy cítil. Ale byla to věc, na kterou by si dokázal

zvyknout.
kapitola devátá 2/2->
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama