Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DESÁTÁ 2/2

26. prosince 2014 v 14:22 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DESÁTÁ 2/2







Zablesklo se, Verchielovi na zádech narostla mocná křídla
a nemilosrdně psa odmrštila pryč. Zvíře proletělo těsně
vedle oken, narazilo na protější stěnu a zhroutilo se
u dveří. Srdceryvně skučelo bolestí.
"Vidíš, jakou škodu už jsi napáchal, ty zrůdo? Proto
musíme zasáhnout," zavrčel Verchiel a křídla mu klidně
povlávala jako ocas zamyšlené kočky, než zaútočí. "Proto
musejí být nečistí vymýceni z mého světa -" Anděl se
zarazil, uvědomil si, co právě pronesl. "Kdyby se rozšířili
jako mor, přineslo by to nedozírné následky."
Aaron opustil rodinu a přidřepl k psovi. "Jak je ti?"
zeptal se.
Gabriel se vyškrábal na nohy a energicky se otřásl, bolest
zranění z něj stekla jako voda. "Nic mi není, Aarone,"
160
řekl a upřeně se zadíval na Verchiela. "A nedovolím, aby
vám ublížil."
Aaron si stoupl a pohladil Gabriela po hlavě. "To je
dobrý, už je to pryč." Pes na něj pohlédl a jeho zvířecí rysy
vyjadřovaly zmatek.
Aaron promluvil k Verchielovi: "Ať už si myslíte cokoliv...
já vaši misi nijak neohrožuju."
Verchiel mu naslouchal a naklonil hlavu. Aaron koutkem
oka uviděl, že se pokoj naplnil dalšími andělskými
vojáky a že obklíčili jeho i celou rodinu. Nereagoval. Nechtěl
ani v nejmenším působit agresivně.
"Všechno, co jste o mně asi slyšel - nebo cítil - je lež.
Nechci mít nic společného ani s Nephilim, ani s tím bláznivým
proroctvím, jež se k nim váže. Už jsem to říkal Catnaelovi
a znovu to opakuju. Ať už to je cokoliv, nebude
to součástí mého života."
Verchiel se pousmál a Aaron si znovu uvědomil, že se
nachází v přítomnosti něčeho skrz naskrz nelidského.
"Camael věří, že jsi Vyvolený," pronesl přezíravě Verchiel
a kroutil hlavou ze strany na stranu.
"Mýlí se," odpověděl upřímně Aaron, "nechci nic jiného
než mít normální život."
"Věří, že ty jsi ten, jehož příchod byl předpovězen dávnou
věštbou. Ten, který opět spojí padlé anděly s Bohem."
Aaron zavrtěl energicky hlavou a vzpomněl si na muže
se zakaleným okem ze svého snu. "O tom nic nevím a nezajímá
mě to."
"Zločinci," odplivl si Verchiel. "Ti, kteří bojovali po
boku Lucifera proti Otci ve Velké válce a pak utekli na tuhle
kuličku z bláta, ti, kteří se zprotivili Jeho posvátnýmpříkazům,
to o nich mluví staré spisky. Pokud by se proroctví
naplnilo, bude jim odpuštěno."
Aaron mlčel. Pohlédl na své rodiče, jak se se Steviem
krčí uprostřed hloučku Verchielových vojáků s ohnivými
meči. Vypadali, že jsou v šoku. Rád by jim řekl, jak hrozně
je mu líto, že na ně tohle přivolal. Doufal, že na to
bude později čas.
Verchiel zavrtěl hlavou. "Jen si představ, že by se Bůh
zálibně díval na to, co vznikne z anděla a zvířete. Uráží to
jeho velikost."
"Přísahám, že se mě nemáte proč bát," řekl Aaron.
"Prosím, nechte nás být."
Verchiel se zasmál, nebo alespoň Aaron doufal, že jde
o smích. Znělo to spíš jako zahoukání velkého, krvežíznivého
ptáka.
"Bát se tebe, Nephilim?" otázal se rádoby pobaveně
Verchiel. "Nebojíme se tebe ani tobě podobných." Na dlani
mu zazářil oranžový plamínek a pomalu rostl. "Úkolem
Mocností je zlikvidovat vše, co by pohoršilo Nejvyššího.
To je naše poslání již od dob stvoření a vykonáváme je se
ctí celé tisíce let."
Verchiel nyní držel obrovský ohnivý meč a Aaron zaslechl,
jak Lori hlesla: "To je jen noční můra. Nějaký strašný
sen."
Kdyby tak měla pravdu, pomyslel si smutně.
Verchiel pozoroval, jak zbraň v jeho ruce září, antracitové
oči mu děsivě plály. "A až svou misi dokončíme, On nám
daruje tento svět. A všichni jeho obyvatelé se dozví, že po
jeho pravici sedím Já a mé slovo je zákon." Velitel mocností
obdivoval svou zbraň. "Zbývá však ještě mnoho práce."
162
Namířil meč na Aarona. "Musíš zemřít a stejně tak
vše, co jsi ušpinil svým dotekem." Ukázal na Gabriela
a pak přes pokoj na Aaronovy rodiče a Stevieho.
"Poslouchejte, co vám říkám," prosil Aaron a vykročil.
Dva z Verchielových vojáků ho popadli a shodili hrubě na
kolena. "Prosím," vykřikl zoufale a vzpíral se věznitelům.
Verchiel mířil bez hnutí mečem na Toma, Lori a Stevieho.
Chlapeček sebou opět začal mlátit, naříkal a křičel
hrůzou z andělů stojících kolem.
"Pros, jak chceš, Nephilim. Nijak ti to nepomůže. Budete
zničeni!" Zarazil se, protože ho zaujal dětský pláč.
"Všichni až na toho malého," řekl anděl uvážlivě. "Myslím,
že toho si nechám."
Verchiel se zvráceným potěšením sledoval, jak se Nephilim
roztřásl. Tohle že je spasitel? Ten, který má nastolit
mír mezi nebem a Zemí, ten, jemuž se od dob stvoření nic
nevyrovná? Směšné, ale něco na tom chlapci je.
"Přineste mi to dítě," poručil mávnutím rukou.
Má-li kdy být mír, tak ne dřív než budou nepřátelé jediného
pravého Boha proměněni v prach vznášející se ve
větru. Takovou víru si v sobě vybudoval a nic jiného si
nedokázal představit.
"Nechte ho na pokoji," vykřikl ten, kterému říkali
Aaron. Statečně bojoval s vojáky.
K Verchielovi se neohroženě přiblížil ten zpropadený
pes, kůži na čenichu měl ohrnutou v lítém šklebu a z tlamy
mu kapala andělská krev.
"Vyzkoušíme, kdo umí lip kousat?" zeptal se Verchiel
a namířil mečem na psa.
163
"Ne!" vykřikl Nephilim. "Pojď sem, Gabrieli. Prosím.
Ke mně!"
Pes se váhavě vrátil k pánovi, vrčel a dorážel na anděly,
kteří ho drželi. "Hodnej," zaslechl Aarona Verchiel, "nic
se neděje. Neboj."
Verchiel se rozhodl, že je načase předvést chlapci, jak
moc se mýlí. Posunul se k Urielovi, jenž si stále držel ruku
poraněnou Nephilimovým pošpiněným zvířetem
"To dítě," poručil mu, "přines ho sem."
Anděl vyrval plačícího chlapečka matce z náručí, zatímco
Samael a Tufiel drželi rodiče. Kakofonická změť
výkřiků a nářku drásala Verchielovi nervy, ale ovládl se.
Koneckonců, jsou to jen zvířata. Uriel přinesl zmítající se
dítě před Verchiela a držel je za vlasy ve vzduchu, aby si
ho velitel mohl lépe prohlédnout. "Tenhle," poznamenal
poraněný anděl, "se zdá být plný sil."
Ano, pomyslel si Verchiel a pozoroval chlapcův zamžený
pohled. Ten nám řádně poslouží. Ukázal dítěti planoucí
meč a zahýbal čepelí dopředu a dozadu. Chlapeček
zbraň se zájmem sledoval.
"Nejspíš lovec," promluvil nahlas. "Máš oči stopaře."
V tu chvíli začal Nephilim vyvádět a Uriel s dítětem
v náručí ustoupil.
"Uklidni se, Nephilim," řekl Verchiel svým nejkonejšivějším
tónem, "říkal jsem ti, že tomu malému nechci nijak
ublížit."
"Uvnitř toho chlapce roste velká síla," prozkoumával
Verchiel Nephilim. Cítil to nebezpečí proudící z mladého
těla.
"Rodiče na druhou stranu," řekl pomalu a namířil ostří
na muže se ženou. "Ti mi jsou k ničemu a vzhledem
k tomu, že jsi je pošpinil svou existencí..."
Samael a Tufiel od Stanleyových rychle ucouvli, Verchidův
meč se burácivě probudil k životu a hladově zhltnul
dvojici v nenasytném žáru.
Křik Aaronových rodičů trval stěží pár vteřin - ale jemu se
to zdálo jako věčnost. Jejich zčernalé kostry, zbavené svalů,
kůže i vlasů, se zhroutily k zemi v nemotorném objetí.
Verchiel se po něm podíval a zjevně si užíval jeho hluboce
zoufalý výraz. "Tak," řekl s jemným náznakem úsměvu
na bledých, bezkrevných rtech, "můžeme pokračovat?"
Gabriel zaklonil hlavu a začal výt, Aaron si byl jistý,
že nikdy v životě nic tak smutného neslyšel. Jeho rodiče
zemřeli - upáleni zaživa před jeho vlastníma očima. Vybavila
se mu drásavá vzpomínka na den - vlastně jeho
narozeniny - kdy přímo v tomto pokoji stál a pozoroval
n v o u nevlastní matku, a pak si uvědomil, že už v jeho
životě není. Srdce mu zběsile bušilo a nemohl popadnout
dech. Ve vzduchu se tíživě vznášel pach připečeného
masa a Aaron se jen tak tak držel, aby nezvracel. Verchiel
něco říkal, ale neposlouchal ho. Na stropě ječel požární
alarm, ale téměř ho nevnímal. Před očima mu pořád dokola
běžel obraz, na kterém jsou dva lidé, jež miloval nejvíc
na světě, požíráni ohněm. Zbytky jejich koster stále
dýmaly před ním. Aarona poněkud nepatřičně napadlo,
jestli oheň používaný vraždícími anděly je stejný jako ten
na vaření nebo ze sirek. Třeba jde o zvláštní oheň, jejž
poskytují vysoce postavení úředníci u perlových bran ráje
tém vyvoleným. Aaron se usmál, ale vyšel z toho spíš
výraz ostré a nenadálé bolesti. Jestli jsem tak výjimečný,
možná dokážu takový oheň ovládat také.
Koutkem oka zachytil nějaký pohyb a odvrátil pohled
od toho, co zbylo z Lori a Toma Stanleyových. Stevieho
odváděli z domu. Ten anděl, jakže se to jmenoval? Uriel?
Uriel odváděl jeho brášku rozbitým hlavním vchodem. Ale
kam? Proč s nimi bráška musí? Neměl boty ani ponožky.
Aaron se rozhodl jít za ním, ale zastavila ho jiná noč- :
ní můra uprostřed obývacího pokoje. Mají Gabriela. Čtyři
andělé drželi psa a Verchiel stál před nimi. V ruce stále
svíral meč - ten, jímž zabil Aaronovy rodiče, spálil je na
prach. Gabriel bojoval, z tlamy mu šla pěna a chňapal po
stvořeních, jež ho držela. Aaron by ho rád podpořil, ale
neměl zkrátka vůbec sílu.
Podíval se zpátky na rodiče. I kosti už se téměř rozpadly,
přemýšlel, jestli i jeho kosti by hořely tak rychle. Něco
k němu promlouvalo. Slyšel ten zvuk kdesi v dálce, ale
nevěnoval mu pozornost. Příliš ho zaměstnával pohled na
oheň, dokončující svůj hrozivý úkol.
Znovu ho něco zavolalo, hlasitěji, ostřeji a Aaronovi došlo,
že zvuk nevychází z pokoje, ale z jeho hlavy. Otočil se
a uviděl Verchiela, jak pozvedá meč nad Gabrielem. Působilo
to jako zpomalený film. Jak to, že se všechny hrůzy
odehrávají zpomaleně? přemítal s rostoucím strachem.
Znovu zaslechl zvuk svého jména, tentokrát ještě silněji.
Částečně ho to probralo z otupělosti, došlo mu, jak
je rozzlobený. Rozzuřený. Zabili mu rodiče a odvedli brášku.
Nemohl nechat zemřít i Gabriela. Ale co mohl dělat?
Víc už nesnese. Pořád ho drželi dva andělé. Klečel a oni
mu tiskli ruce za zády. Ucítil, jak mu drsně chytili hlavu.
166
Chtěli, aby se díval, aby viděl, jak Verchielův meč ukončí
život jeho nejlepšího přítele.
Hlas uvnitř jeho mysli ho nepřestával volat, nikoliv slovy,
ale pocitově - pomocí emoce. Věděl, co ho volá. Když
hc s tím setkal naposledy, podobalo se to podivnému plazu.
Rozevřelo svou náruč a on je přijal. Teď to bylo již
Ntarší, dospělejší a silnější. A i když by to nejradši popřel,
hylo to jeho součástí. Tělem mu projela vlna síly, Aaron
N(> postavil a nebývale silně odstrčil své věznitele.
Verchiel zastavil svůj meč a zahřímal: "Jen oddaluješ
nevyhnutelné," pronesl s pohledem upřeným na Aarona,
"ale jestli jsi tak horlivý, můžeš zemřít dřív než to zvíře."
A pak ho obklíčili. Každý měl v ruce nějakou plamennou
zhraň a Aaron se připravil na útok. Může zemřít, ale ne
bez boje. Okna pokoje se najednou prolomila dovnitř, prostor
skropilo roztříštěné sklo a vstoupili další dva. Zdálo
ne, že Mocnosti jsou stejně překvapené jako on. Gabriel
Ne vytrhnul těm, co ho drželi, nervózně oddechoval a rozběhl
se k Aaronovi.
Anděl jménem Camael se pomalu zvedl v celé své krám\
jeho vysoká postava se rýsovala proti rozbitému oknu
ii v ruce držela planoucí meč. A vedle něj, kůži sežehnutou
do šarlatova a v ruce starou pálku Louisville Slugger
n innoha patnácticentimetrovými hřebíky, jež jí dodávaly
zjev poněkud primitivní palice, stál Grigori Zeke.
"Tady Camael mi o tobě pověděl dost zajímavých věcí,
Aarone," řekl s jemným mrknutím Zeke a prolomil tak
hmatatelné ticho. Napřáhl pálku, jako by se chystal k od-
Iiiilu na hřišti. "Říkal jsem ti, že jsi zvláštní."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama