Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DESÁTÁ 1/2

26. prosince 2014 v 14:18 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA DESÁTÁ 1/2




Znovu halasně zahřmělo a okna v pokoji hrozivě
zadrnčela. Aaron pocítil stejně ubíjející vlnu strachu,
již prožíval v kanceláři, když se setkal tváří
v tvář s Camaelem.
"Musíme odsud vypadnout," řekl a zadíval se na strop.
"Měli bychom... měli bychom dostat Stevieho do nemocnice
co nejrychleji."
Hlavou mu běžela Gabrielova slova. "Něco zlého přichází."
"Nevím, Aarone," řekla Lori, "vypadá, že se uklidnil."
Podívala se na chlapečka a v očích se jí zračil strach a nejistota.
Stevieho odpor opravdu slábl. Ztratil hlas, ale pořád
se skřípavě pokoušel je varovat.
Tom se sklonil a dal mu pusu na čelo. "Nikdy jsem ho
takhle nezažil, možná má Aaron pravdu. Možná bychom
ho tam měli vzít."
"Dobře, pojedeme mým autem," řekl rychle Aaron a odešel
s Gabrielem do tmavé kuchyně.
"Nemá ponožky," řekla Lori za ním, "jen skočím nahoru
a vezmu mu tenisky i ponožky. Taky bych mu měla
vzít kabátek, kdyby náhodou..."
"Na to není čas, mami," vyštěkl Aaron. Zděšení v něm
stoupalo. "Musíme se odsud dostat hned."
Každičká buňka těla na něj křičela, aby prchal, aby
všeho nechal a utekl co nejrychleji do noci. Veškeré sebeovládání
soustředil na to, aby neopustil rodiče a brášku.
Nikdy by to neudělal, ať už mu jeho smysly říkají
cokoliv. Po tolika divokých letech v systému pěstounské
péče byli Stanleyovi jediní lidé, kteří to s ním vydrželi
a zahrnuli ho láskou a hlavně ho bez výhrad přijali -
jako rodina...
Z pokoje přišel jeho nevlastní otec. "Neboj se, kamaráde,
bude v pořádku. Není důvod kvůli tomu vyjíždět na
mámu. Přinesu ty boty, nebude to ani minuta."
"Nebude to ani m in u t a řekl najednou Gabriel a upřeně
pozoroval dveře od kuchyně.
Cvak!
Všichni sebou trhli. V bezpečnostním zámku na dveřích
se najednou něco pohnulo a petlice se sama vysunula,
jako by jí hýbala nějaká neviditelná síla.
"Co to sakra je?" ptal se Tom a snažil se dostat za
synem.
"Jdi," řekl důrazně Aaron, "vezmi mamku a Stevieho
a vyjděte hlavním vchodem."
Dveře se začaly pomalounku otevírat, vydávaly vysoký
skřípavý zvuk, jemuž Tom hrozil od léta olejem, a dovnitř
vešli v poryvu větru tři muži. Aaronovy smysly bily na poplach
a probodávaly jeho tělo, až sebou škubal. Věděl, co
jsou ti muži zač. Žádní muži.
Andělé.
Byl ohromen tím, jak se pohybovali. Nedalo se říct,
že by do domu vešli. Spíše sem vpluli, jako na kolečkách
nebo běžícím pásu.
"Co to má znamenat?" zařval Tom Stanley a odstrčil
Aarona stranou. "Vypadněte z mého domu, než vám rozbiju..."
Byl to mžik. Tom se vrhl dopředu se zaťatými pěstmi,
připravený bránit svůj dům a svou rodinu. Najednou
z ruky jednoho návštěvníka vyšlehl oheň. Otec se zapotácel,
zakryl si oči a upadl na linoleum. Aaron nevěřil vlastním
očím. Bylo to přesně jako v jeho snech. Tři vetřelci
drželi meče. Ohnivé meče.
"Volej policii!" křikl otec a pokoušel se vstát.
Aaron mu běžel na pomoc. "Vstávej! Musíš odsud odvézt
Stevieho a mámu."
Jeden z vetřelců se k nim pomalu plížil, tvář prapodivně
osvícenou světlem své zbraně. Jeho vzezření - jejich
vzezření - vzbuzovalo tíseň. Byli mrtvolně bledí, téměř zářiví
ve své bělosti a jejich rysy byly naprosto pravidelné,
až příliš pravidelné. Aaron měl dojem, že se dívá na oživlé
figuríny z výkladních skříní.
"Bojíš se nás, opičko?" zeptal se muž a znělo to, jako
když se hřebíkem přejíždí po tabuli. "Třeseš se v naší přítomnosti?"
"Jděte od nich!" zaječela Lori od dveří z obýváku.
V náručí držela malátného a takřka katatonického Stevieho,
lesklé oči měl velké jako tůně. Gabriel stál napjatě
vedle nich a bránil jí vkročit do kuchyně. Aaron dostal
otce na nohy a postrčil ho směrem k matce. Neznámý
zvedl planoucí meč nad hlavu. Na zádech se mu rozvinula
hnědě kropenatá křídla. Aaron s otcem ztuhli, ohromeni
pohledem na něco, o čemž si kdysi mysleli, že je pouhá
fikce či mýtus.
Anděl se připravil k smrtícímu úderu. "Jsme Mocnosti
a zvěstujeme smrt. Pohleďte na nás v bázni!"
Ohnivá čepel zasvištěla, Aaron si stoupl před otce, ráně
přímo do cesty. Najednou ucítil vířivý pohyb a neskutečně
ladně se přes něj přenesla žlutobílá šmouha. Přistála
před útočníkem a zběsile vrčela.
Gabriel.
"Ne!" vykřikl Aaron a zděšeně sledoval, jak jeho milovaný
kamarád skáče na nezemského vetřelce. Čelisti chňaply
po zápěstí, v němž anděl držel meč. Ten zvuk připomínal
lačné chroupání mokrých ředkviček. Aaron sebou při
představě té bolesti škubnul. Plamenný meč vyklouzl andělovi
z ruky, zablýskl se a roztříštil, než dopadl na podlahu.
Stvoření začalo skučet, Aaron nikdy nic podobného
neslyšel. Znělo to trochu jako krákání, trochu jako velrybí
píseň a trochu jako skřípění brzd.
"Co se to děje?" vykřikla hlasitě Lori a tiskla k sobě
své naříkající dítě.
"Musíme odsud vypadnout!" zařval Tom, hnal se k rodině
a ochranitelsky je objal. Gabriel visel andělovi na zápěstí,
jako by se mu snažil odtrhnout ruku. Zdálo se, že
krvelačný útok zvířete anděla ochromil. Druzí dva, kteří
zatím stáli nezúčastněně v pozadí, přistoupili, aby zhodnotili
situaci svého druha.
"Bolí to, bratři!" naříkal voják Mocností a zběsile se
pokoušel Gabriela setřást. "To zvíře se nechová tak, jak je
zvykem. Bylo proměněno!" Divoce máchnul paží, Gabriel
konečně uvolnil stisk a spadl na podlahu.
"Gabrieli, ke mně. Honem!" zařval Aaron.
Labrador stál přikrčený na místě, vrčel a cenil zuby.
Z andělových ran prýštila hustá černá krev podobná motorovému
oleji a na kuchyňské žluto-bíle vykachličkované
podlaze se tvořily lesklé loužičky.
"Ne, " utrousil pes mezi vrčením. "Dostaň mámu, tátu
a Stevieho pryč. Já zadržím tahle zvířata vevnitř. "
Aaronovi to málem utrhlo srdce. "Já tě tu nenechám!"
vykřikl. Ale věděl, že jde o každou vteřinu. Rychle seskupil
rodinu a nasměroval je do chodby. Zkusí je dostat
k hlavnímu vchodu a do auta, pak se vrátí pro svého
kamaráda. Prošli kuchyňskými dveřmi a zarazili se.
V hale se krčil další anděl, prohledával mu tašku a oči
se mu v šeru vlhce leskly. "Nikam, vy hloupé opice," zasyčel.
Zvenčí udeřil do domu silný poryv větru, cosi zapraskalo
a zdálo se, že celá budova naříká. Aaron se naježil,
cítil, že se blíží něco zlého. Dveře se s výbuchem roztříštily,
vylétly z pantů a takřka rozmačkaly přikrčeného anděla
u stěny. Aaron s rodinou pod sprškou třísek zacouvali
zpět ke kuchyni. Aaron si zakryl oči před letícími částečkami,
a když vzhlédl, uviděl, že v hale stojí další. Anděl
s dlouhými bílými vlasy. Z jeho postoje, držení těla, bylo
Aaronovi jasné, že se nachází v přítomnosti vůdce. Toho,
o němž Zeke mluvil jako o Verchielovi. Příchozí podivně
potřásl hlavou a zkoumal vše před sebou. Další vpluli do
domu za svým velitelem - všichni mrtvolně bledí, všichni
stejně oblečení.
To musel být někde výprodej, pomyslel si nepatřičně
Aaron a skoro se zahihňal. Andělé šli těsně za Verchielem.
Kráčel chodbou, jako by tu byl doma, a Aaron raději
zatlačil rodinu zpět do kuchyně, pryč z jejich cesty.
"Co se tady stalo?" slyšel Verchielův hluboký, melodický
hlas.
Voják ukázal svému pánovi poraněnou ruku a stočil
pohled stranou. "To zvíře - bylo přeměněno."
Verchiel se obrátil směrem k nim, vykročil, a tak se
stáhli do obýváku.
"Ruce pryč od mojí rodiny," zavrčel varovně pes, vycenil
zuby a postavil se mezi Stanleyovy a andělského velitele.
"Tohle s tebou provedl on," promluvil nevěřícně Verchiel
a přejížděl očima z Gabriela na Aarona. "Je to horší,
než jsem si dokázal představit," zašeptal. "Nephilim zanechal
své stopy na sprostém zvířeti."
"Nejsem sprostý, " vyštěkl Gabriel a vrhl se na nového

protivníka.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama