Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí Andělé - KAPITOLA TŘETÍ 1/3

7. listopadu 2014 v 12:10 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
KAPITOLA TŘETÍ 1/2






Doktor Jonas byl zjevně rád, že ho zase vidí.
"Zrovna tebe bych tu v pátek v půl deváté
nečekal," řekl statný muž. Obešel stůl, svlékl si
sportovní tvídovou bundu a pověsil ji na dřevěné ramínko
v rohu.
"Jak je to dlouho, co jsme se neviděli?" zeptal se psychiatr
mile a začal otevírat papírový sáček, který si přinesl.
Aaron stál před židlí postavenou naproti psychiatrovu
stolu. Zběžně se rozhlédl po ordinaci. Od jeho poslední
návštěvy se toho moc nezměnilo. Krémově vymalované
stěny, zarámovaný Monetův obrázek z obchodu u galerie
moderního umění; nějakým zvláštním způsobem to tu působilo
uklidňujícím dojmem.
Doktor Michael Jonas byl jeho kurátor od chvíle, kdy
ho přijali Stanleyovi, a udělal pro něj hrozně moc. Díky
jeho pomoci se Aaron naučil přijmout a pochopit mnohé
z patálií, jež mu život připravil. Hodně se spřátelili, a právě
teď se Aaron cítil trochu provinile, že se víc nesnažil,
aby zůstali v kontaktu.
"Nevím, tak pět let?"
Jonas potřásl rozčepýřenou hlavou a usmál se skrz hus
té prošedivělé vousy. "Tak dlouho?" zamyslel se a vytáhl
ze sáčku banán a lahvičku pomerančové šťávy. "Ani se to
nezdá, co? Ale na druhou stranu, když už je jednou někomu
čtyřicet, dinosauři jsou vlastně docela blízko."
Jonas se zasmál vlastnímu vtipu a posadil se do vysoké
kožené židle za rozklíženým dubovým stolem. Sáhl po banánu
a šťávě a ukázal je Aaronovi. "Chceš si se mnou dát
snídani? Určitě bych tu někde našel i celkem čistý hrnek."
Aaron zdvořile odmítl a posadil se naproti psychiatrovi.
"Jak je libo." Doktor sundal z lahvičky víčko a zhluboka
se napil. "Když nechceš snídani, tak to tu musí být
jiný důvod, proč jsi nešel do školy. Co se děje, Aarone? Co
pro tebe můžu udělat?"
Aaron se pořádně nadechl a pak pomalu vydechoval,
snažil se nějak posbírat myšlenky, aby ze sebe líčení událostí
posledních dvaceti čtyř hodin nevychrlil jako vyšinutý
popleta. Jak se dá přesně vysvětlit, že najednou rozumíte
cizím jazykům a ano, začal si s vámi povídat váš pes?
"Není ti nic?" zeptal se Jonas a začal si loupat banán.
Usmíval se, ale v jeho hlase rozhodně zazníval znepokojený
tón.
Aaron se v židli nervózně zavrtěl. "Nevím," odpověděl
nerozhodně.
"Tak mi zkus říct, co tě trápí." Doktor odlomil špičku
banánu a hladově si ji vložil do úst.
Aaron se pevně chytil opěrek, poposedl a dal se do vysvětlování:
"Nejsem si úplně jistý, co se děje, ale zdá se
mi, že se asi brzy zhroutím."
Doktor se znovu napil. "O tom dost pochybuju, ale jestli
mi o tom chceš říct něco víc, jsem jedno velké ucho."
Aaron začal líčit události předchozího dne, opatrně vyprávěl
o škole a o tom, co se stalo u skříněk s Vilmou
a jejími kamarádkami, jak najednou rozuměl portugalštině.
Záměrně zdůraznil, že měl těsně předtím velmi silnou
migrénu. Tady se zarazil, o nočním incidentu s Gabrielem
zatím mluvit nechtěl. Většinu svého vyprávění se Aaron
upřeně díval na tenisky a nakonec se podíval Jonášovi do
očí, psychiatr právě dojídal banán.
"Je to v pohodě," řekl a pohled mu opět sjel na boty,
"pokud si chcete zavolat a zařídit mi místo v léčebně Danvers,
pochopím to."
Jonas dál žvýkal, vzal banánovou slupku a hodil ji do
prázdného papírového pytlíku. "To je opravdu zajímavé,
Aarone," řekl, když sousto spolkl. Popojel s židlí ke stolu
a hodil pytlík do koše. "Velmi zajímavé."
"A myslím, ne, já si jsem jistý, že bych dokázal i mluvit,
kdybych musel," dodal Aaron, "a nejde jen o portugalštinu."
Vzpomněl si na všechny rozhovory, co vedl od minulé
noci s Gabrielem. "Určitě to není jen portugalština."
Doktor se trochu napil šťávy. "Jen si v tom udělám jasno,"
prohlásil a utřel si ušpiněnou bradku, "hrozně tě bolela
hlava a teď rozumíš cizím jazykům a asi jimi i mluvíš.
Schopnost, již jsi nikdy předtím neměl. Je to tak?"
Aaron cítil, jak mu tváře rudnou rozpaky, předklonil se
a dál zkoumal svoje boty. "Vím, že to zní opravdu hloupě,
ale..."
"Nezní to hloupě, ale trochu podivně," řekl doktor, "máš
nějaké jiné příznaky?"
Aaron vzhlédl. "Ne, myslíte, že to má co dělat s tou
migrénou?"
43
Jak mluvil, doktorův úsměv postupně mizel.
"Děje se něco?" zeptal se znepokojeně.
Jonas se natáhl k hromadě papírů v rohu stolu a vzal
z ní žlutý zápisník. "Rozuměl jsi tomu, co jsem právě
řekl?" zeptal se a udělal si pár poznámek.
Aaron kývl: "Jasně, proč?"
"Co přesně jsem řekl?"
Aaron se na chvilku zamyslel. "Říkal jste, že na tom, co
jsem řekl já, nebylo nic hloupého, ač je to podivné, a jestli
mám nějaké jiné příznaky."
Jonas se podrbal ve vousech. "Mluvil jsem na tebe Španělsky,
Aarone."
Aaron se na židli nervózně zavrtěl. "Ale já Španělsky
neumím."
"Ve škole ses Španělsky neučil ani nemáš kamarády,
kteří tak mluví?"
Aaron potřásl hlavou. "Jediný cizí jazyk, který jsem se
ve škole učil, byla francouzština, a nikdy jsem neměl lepší
známku než trojku."
Jonas kývl a znovu si něco poznamenal. Pak položil
pero na notes a podíval se na Aarona. "Popiš mi tu migrénu,
Aarone, ale řekni mi to Španělsky."
Chlapec se podrbal na spánku. "Španělsky?" S obtížemi
se usmál. "Tak dobře, tady to je." Otevřel ústa a začal
mluvit: "Bylo to, jako by mi někdo bodal nožem do hlavy."
Sáhl si na temeno. "Přímo sem. Jako by se někdo dostal
skrz lebku až k mozku. Nikdy jsem takovou bolest nezažil,
tím jsem si jistý."
Zarazil se a trochu pokřiveně se usmál. "Tak jaké to
bylo?" zeptal se anglicky.Doktor nevěřícně kroutil hlavou. "Fascinující," řekl
a bylo zřejmé, že ho záhada zajímá čím dál víc.
Aaron se k němu naklonil a doufal, že se dočká odpovědi,
co se mu to vlastně děje. "Takže si nemyslíte, že
jsem blázen nebo tak něco? Věříte mi to?"
Doktor se usadil a židle zapraskala, jako by nesouhlasila
s tím, co Aaron řekl. Jonas držel v jedné ruce pero
a ťukal jím do druhé dlaně. "Věřím ti, jen nevím, jak to
vysvětlit," pronesl zamyšleně, "schválně..."
Statný muž přejel na židli ke knihovně u protější zdi.
Na chvilku zmizel, protože se sklonil k úplně spodní poličce.
Pak se znovu objevil a položil si na stůl velký svazek.
Aaron neviděl název a nervózně vyčkával, zatímco
doktor listoval knihou.
"Jestli... mi přeložíš... co ti právě... říkám," namáhavě
skládal slova z knihy, "nezbude mi... nic jiného... než uvěřit...
neuvěřitelnému." Jonas vzhlédl od textu a dychtivě
čekal na odpověď.
"Rozuměl jsem vám bez problémů," řekl Aaron, "to
byla latina, co?"
Doktor pomalu kývl a tvářil se ohromeně.
"Vypadá to, že oba budeme muset začít věřit neuvěřitelnému,"
podotkl Aaron.
Jonas se tvářil jako muž, který byl právě svědkem
zázraku. Pomalu zavíral latinský text, oči navrch hlavy.
"Aarone, já... nevím, co na to říct."
Aaron začínal být trochu nervózní. Doktor na něj upřeně
hleděl, takže si připadal jako brouk pod mikroskopem.
"Proč myslíte, že se to stalo?" zeptal se, aby prolomil nenadálé
ticho. "Jak...?"
45
Jonas opět zavrtěl hlavou a prsty se probíral v prošedivělých
vousech. "Nemám ponětí, ale to, že tě předtím,
než se ta schopnost projevila, silně bolela hlava, značí, že
ono ,jak' má neurologické příčiny."
"Neurologické?" zeptal se Aaron znepokojeně. "Jako
že je něco špatně s mým mozkem? Třeba nádor?"
Psychiatr se znovu předklonil. "Ne nutně," řekl a pomáhal
si při tom velkýma rukama, "slyšel jsem o neurologických
poškozeních, která vedla k tomu, že lidé získali
výjimečné schopnosti."
"Jako schopnost mluvit cizími jazyky a rozumět jim?"
navrhl Aaron.
Jonas kývl. "Přesně. Mám na mysli případ jednoho
muže, myslím, že z Michiganu. Prošel si velmi vážným
traumatickým stavem po nehodě při bruslení a poté zjistil,
že dokáže řešit i ty nejobtížnější matematické úlohy,
co ho napadnou. A to nedodělal ani střední školu, o studiu
čisté matematiky ani nemluvě."
"Takže si myslíte, že se něco podobného mohlo přihodit
i mně?" zeptal se Aaron psychiatra.
Doktor se nad tím zamyslel. "Možná se v tvém mozku
stalo něco, co pomohlo té schopnosti se rozvinout."
Jonas vzal znovu do ruky pero a začal něco zuřivě zapisovat.
"V nemocnici Mass General mám kamaráda neurologa.
Mohli bychom s ním promluvit, až sami provedeme
nějaké testy a -"
Při nenadálém zaklepání Aaron leknutím téměř nadskočil.
Doktor si vyhrnul rukáv a mrknul na hodinky. "Sakra,"
sykl, "už je půl desáté."
Aaronovi z toho nečekaného leknutí ještě pořád buši
lo srdce. Díval se, jak se doktor zvedl od stolu a míří ke
dveřím.
"Počkej chvilku, Aarone, prosím," řekl a otevřenými
dveřmi vešel do recepce.
Když osaměl, začal Aaron usilovně přemýšlet. Co když
je se mnou něco v nepořádku - něco s mozkem? Začal
si kousat nehet na palci. Možná by bylo rozumné se pro
jistotu nechat objednat na vyšetření k rodinnému lékaři.
Představil si, že by zameškal další den ve škole, a cítil,
že začíná panikařit. Tyhle potíže se nemohly objevit v nevhodnější
dobu. Dostával nabídky z vysokých škol a potřeboval
známky, aby bylo jasné, že to s vybranými školami
myslí vážně. Přemítal, jestli se při přijímacím řízení
hledí i na počet absencí.
Dveře se otevřely. "Promiň, kamaráde," řekl doktor a posadil
se za stůl. "Podívej, celý den mám úplně plný, ale co
kdybys za mnou přišel zítra? Šlo by to?"
Aaron se zvedl. "Zítra je sobota. Nevadí to?"
Jonas kývl: "Vůbec ne. Stejně jsem chtěl přijít. Co kdybys
dorazil, řekněme, po poledni? Můžeme udělat pár testů,
než zavolám tomu kolegovi z Mass General."
Aaron přisvědčil lehkým kývnutím a zamířil ke dveřím.
"Díky, že jste mě dnes vzal, pane doktore," řekl a vzal za
kliku, "mrzí mě, že jsem se tu tak dlouho neobjevil."
Jonas vytahoval ze skříňky vedle stolu složku papírů.
"Nic se neděje, Aarone," řekl a otevřel ji, "rád jsem tě
zase viděl."
Aaron otevřel dveře a měl se k odchodu, ale doktor na
něj znovu promluvil, a tak se zase vrátil. Muž teď stál,
působil vyrovnaně a sebejistě.
"Jen klid," řekl, "přijdeme tomu na kloub, slibuju. Nashledanou
zítra."




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama