Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA ŠESTÁ 1/3

28. listopadu 2014 v 11:21 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA ŠESTÁ 1/3



atomové elektrárně V. I. Lenina, dvacet pět kilometrů
proti proudu od ukrajinského města Černobyl,
zaječel vzteky anděl.
Verchiel rozrazil dvoje železné vyztužené dveře do rozpadlé
místnosti, v níž byl umístěn reaktor číslo čtyři.
Ten, jehož výbuch v roce 1986 změnil okolní ukrajinský
venkov v neobyvatelnou pustinu. Během let, jež strávil
na tomto světě, byl anděl mnohokrát svědkem ničivých
schopností lidského druhu a znechuceně si říkal,
jak dlouho bude trvat, než sami sebe vymýtí jednou
provždy.
Velitel Mocností vkročil do místnosti s reaktorem, těsně
za ním šlo pět jeho elitních vojáků a pekelné dítě s divokýma
očima, ukázněné obojkem a vodítkem. Dítě kašlalo
a kýchalo a z podlahy se při jejich krocích zvedala hustá
oblaka radioaktivního prachu, jenž zde nerušeně ležel od
chvíle, kdy byla elektrárna před pár lety uzavřena oficiálně.
Hodnota radioaktivity po explozi překročila čtyřicetkrát
hodnoty způsobené pádem atomové bomby na Hirošimu
a Nagasaki. Dokonce i dnes byla neuvěřitelně vysoká
a velmi nebezpečná pro všechny formy života. To však sou105
časné obyvatele elektrárny případně její návštěvníky vůbec
nezajímalo.
Verchiel se zastavil a znechuceně si prohlížel místnost.
Rozlehlý prostor byl proměněn na svatostánek, provizorní
kostel. Přímo před ním se tyčil jakýsi oltář. Před syrovou
malbou zachycující andělské stvoření v objetí s pozemskou
ženou hořely stovky svíček různých velikostí.
A nad milující se dvojicí se na nebesích vznášelo novorozeně,
dítě, jež zářilo jako samo slunce. Před oltářem klečely
v tiché modlitbě čtyři postavy zahalené v těžkých vlněných
řízách. Kněží světské víry. Nedávali nijak najevo,
že o něm ví.
"Svatokrádež!" zahřímal Verchiel a dunivý hlas se odrážel
od železobetonových stěn i vysokého stropu reaktorové
komory. Jedna z postav se zarazila v žehnání, cosi
zašeptala a uklonila se před svatyní. Ostatní pokračovali
v tichém vzývání.
"Vítej na našem posvátném místě," promluvil muž.
"Zklamal jsi mě, Bylethe," odpověděl Verchiel, zatímco
se na něj muž od oltáře pomalu obracel. "Zběh a hana
svého sboru, ale tohle..." Máchnul rukou ke svatyni. "Uráží
to Všemohoucího až k samotné podstatě jeho bytí."
Byleth se zbožně usmál a došel blíž, ruce sepjaté před
sebou. "Opravdu, Verchieli? Může Ho víra v proroctví, jež
zvěstuje shledání Boha a jeho padlých dětí, opravdu urážet?"
Zahalený anděl se před nimi zastavil. "Anebo prostě
uráží tebe?" Byleth se znovu usmál.
"Co se to s tebou stalo, Bylethe?" zeptal se Verchiel.
"Byl jsi jeden z mých nejlepších vojáků. Co způsobilo, že
jsi odpadl tak daleko od Jeho milosti?"
106
Anděl schoval ruce do rukávů svého roucha a tiše se
uchechtnul. "Na tohle se obvykle ptáš, než nás zabiješ?"
Verchiel se ušklíbnul a ohrnul ret. "Snažím se jen pochopit,
jak ses mohl odvrátit od svaté povinnosti vůči
Stvořiteli všech věcí."
"Musíš tyhle věci vědět, než nás odsoudíš k smrti?"
zeptal se Byleth a upřeně Verchiela pozoroval.
"Ano, než budete popraveni za své zločiny," odpověděl
vůdce Mocností. "Je to možnost zbavit se viny, než přijde
nevyhnutelné."
"Chápu," odpověděl zamyšleně kněz. "Zodpovídal se
Camael ze svých zločinů?"
Verchiel ani nehlesl, ale uvnitř jeho srdce to vřelo
vztekem.
Kněz se usmál, ticho ho zjevně potěšilo. "To je dobře.
Dokud žije, je zde naděje, že
"Je jen otázkou času, než se zrádce setká se svým tolik
zaslouženým osudem," přerušil ho Verchiel a z hlasu
mu prýštila zloba.
"Cítil jsi to, Verchieli?" zeptal se anděl a rukou se zlehka
dotkl čela. "Jen před několika slavnými hodinami, cítil
jsi, jak se to probudilo?"
"Necítil jsem nic," zalhal Verchiel. Byl na cestě na Ukrajinu,
když ucítil v duši neklid. Stopoval míšence stovky tisíc
let, a ještě nikdy nepocítil probuzení tak silně. Rozrušilo ho
to. "A i kdyby ano, co jiného by to mohlo být než projev
dalšího pošpinění Jím stvořeného světa? Něčeho, co je třeba
ulovit a odstranit, než by to mělo možnost dále urážet."
Chlapeček začal kašlat a Byleth se na něj smutně zadíval,
na lidské stvoření vzpírající se tahu vodítka.
"To ubohé dítě sem nikdy nemělo vkročit, Verchieli,"
řekl andělský kněz. "Zdejší jedovatý vzduch mu nenapravitelně
ublíží."
Verchiel pohlédl na chlapce s naprostým nezájmem
a obrátil se zpět na kněze. "Jak bych vás jinak našel
včas?" zeptal se. "Jestli zemře, tak ať. Najdu si jinou opičku,
co mi pomůže lovit."
Ostatní u oltáře nyní stáli čelem k nim a sledovali jejich
rozhovor. Všichni měli stejně pokojný výraz a Verchiel
se nemohl dočkat, až jim ho vypálí z tváře.
"V tvém hlase je znát zoufalství, Verchieli. Cítil jsi to
stejně silně jako my," řekl Byleth ve shodě se svými druhy.
"A máš strach - strach, že se proroctví naplňuje."
Verchiel zavrčel, rozepjal křídla a smetl Byletha v oblaku
radioaktivního prachu na zem vedle oltáře. "Co za černou
magii ten věštec použil, že tolik z vás zkazil? Řekni
mi to, abych toho, kdo používá takové zhoubné zlo, dal
vymazat z povrchu země."
"iy vždycky trochu přeháníš, Verchieli," odpověděl Byleth
a s obtížemi se zvedal. "O žádné čáry ani temná
kouzla, co kazí, tu nešlo. Byla to pouze vidina shledání
a konce násilí."
Ve Verchielově ruce se objevil ohnivý meč. Větší částečky
ozářeného prachu a špíny ve vzduchu jiskřily, jakmile
se k božskému plameni přiblížily. Podle jeho vzoru
si ostatní vojáci přichystali zářící zbraně.
"A co vám tahle idylická vize zatím přinesla?" zeptal
se velitel Mocností. "Ukrýváte se v jedovatých pustinách
stvořených těmi zvířaty a popíráte své místo v řádu věcí.
Je to snad nějaký druh trestu, Bylethe? Myslíte si, že
tenhle míšenec, o němž si myslíte, že přijde, si vás proto
bude považovat?" pronesl Verchiel. "Směšné."
"Tohle místo a otrávená země kolem nám připomíná,
co jsme byli a čím jsme se stali," vysvětlil Byleth.
"Kdysi jsme byli naplněni Jeho svátou dobrotou a naším
cílem bylo vymýcení zla. Ale pošpinila nás krutost
a zpupnost, jež tvrdila, že jednáme v Jeho jménu."
"Všechno, co dělám, dělám pro Něj," odvětil Verchiel.
Jeho horoucí ostří zářilo čím dál víc a vydávalo silné horko.
"Věříš, že je to pravda," řekl Byleth. "Ale je zde ještě
jiná cesta - bez smrti, taková, která ukončí naše vyhnanství
a přinese vykoupení." Anděl zvedl ruku a ukázal Verchielovi
oltář. "Tohle je ta cesta, Verchieli. Tohle je naše
budoucnost."
Verchiel zavrtěl hlavou. "Ne, to je rouhání." Pokynul
vojákům za sebou. "Odveďte je od oltáře," poručil.
Mocnosti vzlétly do vzduchu a křídly vířily dusivé mraky
jemné radioaktivní suti.
"Budeme bojovat, Verchieli!" vykřikl Byleth a v ruce
mu vyrostla ohnivá zbraň. V rukou jeho spoluvěřících se
/jevily tytéž, ale ve srovnání s meči Mocností vypadaly
uboze. Na zádech jim vyrostla slaboučká křídla.
"Jen se na sebe podívejte," pronesl Verchiel a pomalu
nc blížil ke svatyni. "Tahle heretická víra vás proměnila
v pouhé stíny vaší dřívější slávy. Jak smutné."
"Naše minulé hříchy nás takhle změnily," zakřičel rozzlobeně
Byleth. Vrhl se na Verchiela, meč vysoko nad hlavou.
Verchielova elitní stráž ho ale ihned prudce zastavila
ii silou ho přitiskla k zemi. Verchiel pobaveně sledoval,
jnk jsou kněží odváděni od svatostánku. "Tohle je ta budoucnost, říkáš?"
zeptal se a těkal pohledem
z postav na svíčky před primitivní malbou. Kněží

se útočníkům bránili, ale vojáci Mocností je drželi pevně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama