Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA PÁTÁ 2/3

21. listopadu 2014 v 10:50 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

PADLÍ ANDĚLÉ - KAPITOLA PÁTÁ 2/3




"Mluv s tím," vyštěkl Zeke, "a dělej, co ti řekne."
"Můj pes umírá," vyslal Aaron své myšlenky proměnlivému
stvoření plujícímu před ním v hlubokém moři.
" Vlastně už je možná mrtvý, ale já to nemůžu vzdát. Můieš
mi prosím pomoct? Můžeš udělat něco pro to, abych ho
dokázal zachránit?"
Teď to byl plod, vzdáleně připomínající člověka. Jen si
lak hověl ve svém membránovitém obalu, neodpovídal,
|rn na něj upíral tmavé oči. Aaron se rozzlobil. Čas utíká
a on tady mluví s nějakou hříčkou své narušené mysli.
"Už toho mám dost," volaly jeho myšlenky. Jestli mi hodláš
pomoct, udělej to. Jestli ne, vypadni z mojí hlavy a nech mě
ho odvézt k veterináři."
Věc - dítě se pomalu otáčela, jako když loď mění kurs,
změnila svůj tvar na rybu a začala odplouvat.
"Ono... ono to odplouvá, Zeku."
Aaron ucítil na rameni drsný stisk.
"Nesmíš to nechat odejít. Mluv s tím, Aarone. Popros,
aby se to vrátilo. Ať už jsi připravený, nebo ne, je to jediná
možnost, jak může Gabriel přežít."
"Prosím," zaměřil se Aaron do moře temnoty, "prosím
nenech ho zemřít, nevím... nevím, co bych bez něj dělal."
91
Ryba, teď už leguán, pokračovala dál svou cestou. Blyštivý
netopýr, pak stonožka, síla uvnitř jeho hlavy ustupovala
a se vzdáleností slábla. Aaron si nebyl úplně jistý,
proč udělal to, co následovalo.
Starodávným jazykem, kterým na něj poprvé promluvil
Zeke a jejž nazval jazykem poslů, zavolal ještě jednou
na věc ve své hlavě.
"Pomoz mi, prosím," pomyslel si v tom tajemném jazyce.
Jestli je to v tvé moci, nenech mého přítele zemřít."
Nejdřív se nezdálo, že by jeho prosba měla nějaký efekt,
ale pak uviděl, jak se šimpanz otáčí a s komickým výrazem
jde pomalu zpět.
"Vrací se to," řekl Aaron Zekovi, ne anglicky, ale tou
starou řečí.
"Otevři se tomu," zněla odpověď. " Vpusť to dovnitř. Přijmi
to jako část sebe sama."
Aaron potřásl zuřivě hlavou, oči stále pevně zavřené.
"Co to ale znamená?"
Stařec mu bolestivě zaryl nehty do ramene. "Přijmi to,
nebo oba zemřete."
Panter se už po něm natahoval, Aaron se mu zadíval
do očí.
"Přijímám tě," pomyslel si ve staré řeči, v rozpacích, co
by vlastně měl říkat. Panter zvedl hlavu a vzápětí se stal
plazem, ale byl to úplně jiný had, než jaké kdy v životě
spatřil. Z rourovitého těla mu splývaly chuchvalce jemných
hedvábných vlasů a měl malé svalnaté končetiny
chňapající ve vzduchu, jako by na něco čekaly. Ale nejpodivnější
a nejděsivější bylo, že měl obličej - věc, kterou si
většinou s plazy nespojujeme. Had měl na své neobyčejné
92
Iváři výraz uspokojení a rozpřáhl pokroucené paže. Aaron
pochopil, že pokynutí znamená, že i on byl přijat. Had začal
kouzelně zářit a Aaron viděl, jak jeho tělem prochází
jemná síť žil a kapilár. Světlo, jež ze stvoření vyzařovalo,
ho takřka oslepilo, hustá čerň za jeho očima naráz zmizela
jako noc s příchodem rána. Aaronovým tělem najednou
projela palčivá vlna energie, jež mu probodávala tělo
jako tisíc voltů. Shlédl na svého psa. Věděl, že Gabrielův
život se nachýlil.
"Je čas, Aarone," zaslechl Zeka.
Aaron se na něj podíval. Z nějakého neznámého důvodu
stařec plakal. Aaronovi palčivě bodalo v rukou, tak se
na ně podíval. Z konečků prstů přeskakovala bílá praskající
energie připomínající výboje malých blesků.
"Co se to se mnou děje?" zalapal po dechu.
"Scelil ses, Aarone. Teď jsi kompletní."
Aaron náhle instinktivně věděl, co dělat. S pohledem
upřeným na ruce je znovu otočil dlaněmi dolů a položil je
na Gabriela. Cítil, jak ho energie skrz prsty opouští, proudí
do psího těla a noří se do srsti a masa. Vzduch kolem
nich byl nabitý vůní ozónu. Gabrielovo tělo sebou škubalo
a třáslo se, ale Aaron z něj ruce nesundal. Krev, co potřísnila
psí kožich, začala usychat, doutnat a v mastných
proužcích se vypařovala do vzduchu.
"Myslím, že jsi udělal všechno, co jsi mohl," zašeptal
tichounce Zeke.
Aaron sundal ruce ze zvířete. Na kratičký okamžik zazářily
na psí srsti bílé otisky jeho rukou - a pak zmizely.
Podivná energie uvnitř jeho těla slábla, ale stále se cítil
jiný, duševně i tělesně.
93
"Co jsem udělal?" zeptal se a pohlédl od psa na Zeka.
Gabriel pomalu, ale pravidelně oddechoval, jako by si
jen na chvilku zdřímnul.
"To, co bylo třeba, abyste Gabriel i ty přežili," odpověděl
zlověstně Zeke.
Aaron se natáhl a pohladil psí hlavu. "Gabrieli?" řekl
tiše a stále si nebyl úplně jistý, jestli věří tomu, co viděl.
Gabriel zvedl líně hlavu ze země, zívnul a pozorně se
na Aarona zadíval. "Ahoj, Aarone," prohodil, když se převaloval
na břicho.
Aaron cítil, jak se mu oči plní slzami dojetí. Předklonil
se a psa objal. "Jsi v pořádku?" zeptal se, stiskl mu krk
a dal psovi pusu ze strany na tlamu.
"Je mi skvěle," odpověděl Gabriel. Pes se zdál nervózní
a snažil se dostat z Aaronova objetí.
"Neviděl jsi tu někde můj míček?" zeptal se hlasem, jenž
vyzařoval překvapivou inteligenci. A Aaronovi došlo, že
možná není sám, kdo se změnil.
Příliš pozdě, pomyslel si anděl Camael, když seděl jako
nějaký chrlič na samém kraji budovy. Smutně se díval
dolů na restauraci pohlcovanou plameny. Příliš pozdě na
záchranu dalšího. Z rozbitých oken do ulice se z podniku
Eddy's Breakfast and Lunch plazil hustý šedý kouř.
Ze srdce požáru se natahovaly oranžové plamenné jazyky
a toužily po něčem, čemkoliv, co by nasytilo jejich sžíravý
hlad.
Ze svého bidýlka přes ulici sledoval Camael, jak hasiči
míří svými hadicemi a snaží se zadusit peklo vodou, než
se mu podaří rozšířit se i do okolí. Budou muset být trpěliví, pomyslel si anděl, protože oheň, proti němuž dnes
ráno bojují, je vskutku zvláštní. Plánoval si, že tu dívku
dnes osloví, vysvětlí jí změnu, jíž její tělo prochází, a bude
ji varovat před nebezpečím, které ten proces představuje -
nebezpečím, jež přišlo daleko dřív, než si dokonce i on
sám dokázal představit. Camael dívku předtím sledoval -
jak že se jmenovala? Susan.
Sledoval Susan od chvíle, kdy poprvé ucítil její blížící
se proměnu. V poslední době bylo mnohem těžší je objevit,
svět byl mnohem větší a složitější místo než na počátku.
Nepřítel využíval stopaře, lidské lovce, ale on tyhle
žalostné osoby nedokázal takhle zneužívat. Připadalo mu
to příliš kruté.
Susan byla samotářka, tak jak tomu bylo u tohoto druhu
často. Žila bez blízkých přátel či rodiny. Pracovala ale
jako servírka a právě to byl zřejmě středobod jejího života.
Tam ožívala, obklopená švitořící masou oblíbeného stravovacího
průmyslu. Obsloužila je, popovídala si a poslala
nazpátek do světa s milým slovem a zamáváním. U Eddyho
se cítila přijímaná, dokonce milovaná, zatímco za dveřmi
byl studený, drsný a nepřátelský prostor.
Camael ji pozoroval a čekal na známky její vnitřní proměny.
Dokonce začal restauraci navštěvovat, aby mohl
dívku lépe poznat. Nemusel čekat dlouho. Na tváři se jí
objevila únava, pod očima měla tmavé kruhy a bylo jasné,
že nespí. Sny přicházely většinou jako první, společná
paměť celého druhu zvící tisíce let se takto snaží
prosadit. Již to samo o sobě dokázalo dohnat některé
z nich k šílenství, bez ohledu na změny, jež měly teprve
přijít.
Vypadalo to, že hasiči oheň zvládli, teď vstupovali do
budovy, nejspíš aby dostali ven těla těch, kteří zůstali
uvězněni uvnitř. Camael si zhluboka vzdychl. Takhle poránu
bývala restaurace nacpaná k prasknutí - byli tu ti,
co chodili z noční, i ti, jimž den právě začínal. Verchiel se
tentokrát opravdu překonal, pomyslel si anděl, když viděl,
jak z doutnající budovy vynášejí první oběti. Dívka musela
být mnohem dál, než si Camael uvědomoval, pokud ji
našli tak snadno. Kdyby zakročil dřív, dalo se této hrůze
zabránit. Možná že by dívku dokázal přesvědčit, aby utekla,
než se Mocnostem podařilo zachytit její pach. Příště
bude muset jednat rychleji.
Hasiči pokládali zuhelnatělá těla za narychlo zbudovanou
stěnu na chodníku před ohořelou skořápkou, jež kdysi
byla Eddyho restaurace. Camael zatím napočítal šestnáct
mrtvol, ta dívčina se ještě musí najít.
V nedávných útocích Mocností se zračila zuřivost, naprostý
nezájem o nevinné životy a určité zoufalství z jejich
vlastních činů. Vzpomněl si na vraždu Samchii v Hong
Kongu. Zabíjelo se vždycky, to byla práce Mocností, důvod
jejich existence. Ale poslední dobou... Proč ten náhlý
nárůst násilí? Zneklidňovalo ho to. Copak podráždilo
sršní osten? V mysli mu vyskočila děsivá myšlenka. Co
když to byla Ona? Co když byla Susan tou osobou, jejíž
příchod byl předpovězen v proroctvích starých tisíce let?
Camael si vybavil chvíli, jež změnila jeho cestu, jako
by se to přihodilo jen před pár okamžiky. Snesli se z nebes
na dávné město Urkiš, poháněni všemocnou touhou
vymýtit zlo. Šuškalo se, že město je útočištěm nečistých,
místem, kde se potají daří těm, kteří urážejí Boha. Moc96
nosti se vydaly na svátou misi a všichni, kteří se jim protivili,
padali před jejich spravedlností.
V chatrči uplácané z bláta a slámy našli starého proroka
s okem pokrytým mléčnou mázdrou. Kolem sebe měl
hliněné destičky, na nichž bylo cosi napsáno - proroctví.
První si je přečetl Camaelův bývalý velitel Verchiel. Předpovídalo
spojení člověka a anděla i to, jak z něj poté vzejde
potomek víc než lidský, víc než andělský. Tento potomek
prý bude klíčem ke smíření těch, co odpadli od
Boha, s jejich nejsvětějším Otcem.
"Rouhání!" vykřikl velitel Mocností a rozdrtil destičky
pod nohama. Toho dne byly všechny známky města Urkiš
vymazány ze světa i historie. Avšak ta slova zničit nešlo - ať
se Camael snažil sebevíc, nedokázal věštcova slova zapomenout.
Cítil z nich naději, tušení pokojnějšího věku, v němž
jeho život nebude tvořen jen plněním rozsudků a rozséváním
smrti. Kvůli těmto slovům již dávno opustil své bratry
ii jejich misi. Slova, jež ho pronásledovala dodnes.
Ale co když byla Susan vyvolená? S touhle otázkou se
potýkal pokaždé, když přišel příliš pozdě na to, aby někoho
z nich zachránil. Co když byla ona klíčem ke sjednoceni
Padlých a nebe? Co když to ale všechno Verchiel zničil
pomocí svého jedině spravedlivého očistného plamene?
Camael konečně spatřil tělo Susan - odnášeli ji z ohněm
zničené budovy mezi posledními. Zčernalé paže měla
zdvižené k nebi, jako by prosila o záchranu. Bolelo ho, že
tam pro ni nebyl.
Co když byla... začal se ozývat tenounký hlas uvnitř
jeho hlavy. Rychle ho umlčel - nesměl takhle uvažovat.
Musel vydržet, protože jinak by všechny jeho dosavadní oběti a odříkání byly k ničemu. Camael se odvrátil od spáleniště
a přešel přes střechu. Zaklonil hlavu vstříc slunci
a nasál vzduch. Jsou zde další, další, kteří ho potřebují.
Útoky Mocností byly na vzestupu. Bude muset být rychlejší,
aby je mohl zachránit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama