Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí andělé - KAPITOLA PÁTÁ 1/3

21. listopadu 2014 v 10:40 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
PADL ANDĚLÉ - KAPITOLA PÁTÁ 1/3




"víte co, už toho mám dost," řekl Aaron, rozhodil
rukama a otočil se od Zeka. "Končím."
Měl pocit, jako by se propadal hlouběji a hlouběji
do šílenství, jen se k němu ještě cestou přidal parťák
Zeke. Dokonce i rozumný hlas uvnitř jeho hlavy se začínal
ztrácet.
Možná je to všechno pravda, pomyslel si. Co jiného než
křídla by mohly být ty pahýly, co má na lopatkách... Měl
chuť si dát za tu myšlenku facku. Ani náhodou. Bylo by
lepší, kdyby za tu věc s jazyky mohl nádor na mozku -
za to, že si myslím, že na mě mluví můj pes. To by bylo
snazší, přemítal. Pak by mohl starého muže mít jen za
nějakého blázna. Zavolal znovu na psa. "Pojď, Gabrieli,"
zatleskal. "Pojedeme se projet." Kráčel pryč od šíleného
starého muže a jeho stejně šílených bludů.
"Aarone, prosím," zavolal na něj muž. "Musím ti říct
víc. Ukázat víc. Aarone?"
Neotočil se. Nesměl se nechat vlákat do takového šílenství.
Ano, Zeke byl dost přesvědčivý a dobře věděl, za
jaké páčky zatáhnout, ale andělé? To bylo na Aarona příliš.
Mimozemšťani, dobrá - andělé, ani náhodou. Dnes-
84
ka se ještě sejde s doktorem Jonášem a pak si domluví
Nchůzku s doktorovým známým v nemocnici Mass General.
Oni dva přijdou na racionální vysvětlení jeho stavu -
dá se tomu vlastně říkat stav? - přijdou na racionální vysvětlení
jeho současné situace. V téhle situaci by nádor
na mozku ještě nemusel být nic tak hrozného. Alespoň to
bylo nějaké konkrétní vysvětlení, které by mohl přijmout,
pochopit a nějak se s ním vyrovnat.
Andělé. Naprosto směšné.
Aaron se podíval dolů, jestli má Gabriel pořád svůj míček.
Patřil k labradorovým oblíbeným hračkám a už se viděl,
jak ho tady v deset večer hledá s baterkou. Pes vedle
něj nebyl. Rozhlédl se po hřišti. Rozběhl se jako obvykle
za veverkou, ptákem nebo zajímavým pachem v trávě?
Aaron ho zahlédl na druhé straně hřiště, tam, kde chyběl
kus plotu. Pes tam stál se Zekem. Udělal pár kroků
směrem k nim a přemítal, jak se mohli tak rychle dostat
až tam.
"Gabrieli, hej!" zavolal skrz trychtýř z dlaní, aby zesílil
hlas. "Pojď, brácho, jdeme se projet."
Pes si ho ani v nejmenším nevšímal. Stál v pozoru
u Zeka, upřeně na něj zíral a vrtěl ocasem. Někde v hloubi
Aaronova žaludku začal klíčit nepříjemný pocit. Už to
zažil i dřív, obvykle těsně předtím, než se něco přihodilo.
Vzpomněl si, že nedávno prožíval něco podobného a pak
se ukázalo, že Stevie pustil do vany horkou vodu, když se
nikdo nedíval. Kdyby příčinu té úzkosti nenašel, dítě by
se určitě zle opařilo. Aaron se cítil podobně jako tenkrát,
jen hůř. Zamířil k nim. "Gabrieli, pojď sem," zavolal vážným
tónem, "ke mně."
85
Pes se po něm krátce podíval, ale vyrušilo ho, když
muž zvedl míček, aby na něj Gabriel viděl. Zeke se kouknul
Aaronovým směrem a držel míček v napřažené ruce.
Odporný pocit v břiše se začal ještě zhoršovat, Aaron
zrychlil. Pak se rozběhl.
Zeke se podíval na silnici za hřištěm, jako kdyby se
ujišťoval, že může přejít. Ráno už pokročilo a provoz začal
houstnout. Zeke znovu ukázal Gabrielovi míček a Aaron
viděl, jak se psí tělo napjalo v očekávání.
"Hej!" zakřičel Aaron a hlas se mu zadrhl. Už tam skoro
byl, nebylo to ani pět metrů.
Starý muž se podíval na auta a pak na Aarona. "Promiň,"
křikl Zeke zvýšeným hlasem.
Aarona se zmocnila panika a ještě zrychlil. "Gabrieli!"
zakřičel na psa z plných plic. "Gabrieli, podívej se na
mě."
Pes si ho ale vůbec nevšímal, tmavé oči se jako očarované
upínaly na míček. Aaron už ho skoro měl.
"Nemám jinou možnost," řekl muž, zatímco dál hleděl
na proud přijíždějících vozidel, a pak míček hodil do
silnice.
Aaron měl dojem, že sleduje zpomalenou filmovou scénu.
Tenisový míček opustil starcovu dlaň a plul vzduchem.
Uslyšel hlas, musel to být jeho vlastní výkřik "Gabrieli,
ne!" ve chvíli, kdy pes následoval dráhu míčku a skočil.
Míč jednou bouchl o zem a Gabriel už ho měl, připravený
chytit ho do tlamy, když ho bílý Ford Escort nabral
zboku a vyhodil do vzduchu, jako by nic nevážil. Byly to
ty nejodpornější zvuky, co Aaron kdy slyšel, skřípění brzd
na asfaltu a pak tupý úder tlustého gumového nárazníku,
86
jenž se setkal se srstí, masem a kostmi. Jeho zpomalené
vnímání rázem skončilo, jakmile Gabrielovo bezvládné
télo dopadlo jak zkroucený pytel na silnici.
"Pane Bože, to ne!" vykřikl Aaron a rozběhl se k pejskovi.
Kleknul si vedle něj. To je krve, napadlo ho. Na krásném
světlém kožichu se tvořily velké krvavé skvrny a bublinkatá
tekutina prýštila labradoroví také z koutků tlamy.
Začala vytékat na zem i odněkud zespodu jeho těla.
Jemně svého nejlepšího kamaráda objal oběma rukama.
"Bože, Bože, Bože, Bože," plakal a přitiskl tvář Gabrielovi
na bok. Přiložil ucho na ještě teplou srst a snažil
se zachytit tlukot srdce. Ale jediné, co slyšel, bylo
troubení zastavených aut a mumlání okolostojících zvědavců.
"Buďte sakra zticha!" zakřičel a zvedl hlavu od psího
těla. Gabriel se ukrutné třásl. Ještě žije. Aaronovi vytryskly
radostí slzy, sklonil se a šeptal kamarádovi do ucha.
"Neboj, jsem u tebe. Všechno bude dobrý."
,AaroneV zakňoural Gabriel slabounce.
"Pšt, buď hezky tiše," řekl psovi konejšivým tónem.
"Jsem tady. Budeš v pořádku."
Pohladil psa po zakrváceném kožichu a nebyl si jistý,
že sám věří tomu, co říká. Nejradši by se rozpadl, rozeřval,
roztrhal, ale věděl, že se musí držet. Musí zachránit
Gabriela.
"Aarone... Aarone, zranit hodně," sípal Gabriel a začaly
jim trhat křeče. Z tlamy mu v růžových bublinách odkapávala
zpěněná krev.
"Vydrž, kamaráde, vydrž, kluku. Pomůžu ti."
Aaron se ho pokusil zvednout a Gabriel vydal srdcervoucí
vzlyk tak plný bolesti, že ho zasáhl jak rána pěstí.
"Co mám dělat?" zeptal se nahlas a chladnou hlavu začal
ovládat děs. "Umírá. Co mám dělat?"
Napadlo ho, že by se mohl pomodlit, a už to chtěl udělat,
ale najednou zjistil, že ani neví jak.
"Jestli chceš, aby Gabriel žil, musíš mě poslouchat,"
pronesl hlas za ním. Otočil se a uviděl Zeka.
"Jdi ode mě, ty hajzle!" odsekl. "Ty za to můžeš. Tys
mu to udělal!"
"Poslouchej mě," zasyčel mu do ucha Zeke. "Jestli nechceš,
aby zemřel, uděláš, co ti řeknu."
Aaron poprvé cítil, že už dál nemůže. I po tom všem,
čím si prošel, lapený nemilosrdným systémem pěstounské
péče, nikdy neztrácel naději, že se všechno nakonec
v dobré obrátí. Ale když se teď díval na svého nejlepšího
kamaráda, jak umírá uprostřed ulice, nebyl si tím už tak
docela jistý.
"Aarone," snažil se Zeke upoutat jeho pozornost. "Chceš,
aby tady na té špinavé ulici vykrvácel? Vážně?"
Otočil se na muže, tvář měl mokrou od slz. "Ne," dostal
ze sebe, "chci, aby žil. Prosím... prosím, pomozte mu..."
"Ne já," zavrtěl Zeke hlavou, "ty. Ty Gabrielovi pomůžeš."
Muž kleknul vedle něj. "Nemáme ani minutu nazbyt,"
řekl a zadíval se na umírající zvíře. "Polož na něj
ruce, honem."
Aaron ho poslechl a položil obě dlaně psovi na bok.
"Teď zavři oči," nařídil stařec.
"Nemůžeme ale - " zaprotestoval Aaron.
"Zavři oči, sakra," poručil mu Zeke.
Aaron udělal, co mu bylo řečeno, ruce nechal na Gabrielově
těle. Zdálo se, že začíná chladnout, a chlapce se
zmocnilo zoufalství. Hluk kolem umlkal.
"Zeku, prosím," žadonil o Gabrielův život, jenž nezadržitelně
unikal.
"Není to na mně," řekl starý muž. "Je to na tobě."
"Nerozumím. Když ho dostaneme k veterináři, možná..."
"Veterinář mu nepomůže. Za pár minut bude mrtvý,
pokud něco neuděláš," řekl Zeke. "Musíš to ze sebe dostat,
Aarone."
"Co dostat? Nechápu."
"Co nechápeš? Je to tam uvnitř tebe a čeká. Bylo to tam
od chvíle, co ses narodil - a čekalo jen na tuhle chvíli."
Aaron vzlykl a brada mu klesla na hrudník. "Já... já
nevím, o čem mluvíte."
"Na slzy není čas, chlapče. Hledej to v temnotách. Je
to tam, cítím to v tobě. Podívej se lip. Vidíš to?"
Gabriel zemře, uvědomil si Aaron, jak klečel vedle zvířete,
ruce položené na jeho těle, a cítil, že se mu ztrácí.
Jiná možnost tu nebyla. Stařec byl pomatený a nebezpečný.
Zauvažoval, jestli nemá muže zadržet a předat policii -
co kdyby byl Gabriel dítě. Muži by nejspíš nejvíc prospěl
pobyt za mřížemi nebo v nemocnici, kde by se mu dostalo
odpovídající péče.
Aaron už skoro otevíral oči, když najednou v mysli ucítil
pohyb a cosi spatřil. Bylo tam něco ve tmě, co nikdy předtím
neviděl. A přibližovalo se to. O tomhle ten stařec mluví?
ptal se sám sebe v panice. Jak věděl, že to tam bude?
Co to je? Co to k němu mířilo skrz temnotu za očima?
"Já... něco vidím," řekl nedůvěřivě. "Co mám dělat?"
"Povolej to, Aarone," nabádal ho Zeke, "ne hlasem, ale
myslí. Přivítej to, dej najevo, že je potřebuješ."
Aaron poslechl a rozepjal svou mysl. Nedokázal přesně
určit, o co jde, protože se ten tvar měnil - ale zdálo se, že

jde o nějaké zvíře - a neúprosně se přibližoval.
"Ahoj," pomyslel si a cítil se hloupě, ale dost zoufale,
aby vyzkoušel cokoliv. "Slyšíš... slyšíš mé?" Přemítal, jestli
to všechno není jen nějaký bizarní výplod jeho představivosti,
který je výsledkem stresové situace. Byla to myška,
co se k němu šplhalo skrze temnotu, myška s kožíškem
tak bílým, že to vypadalo, jako by zářil.
"Vůbec netuším, co mám udělat nebo kdo jsi, ale jsem
ochotný vyzkoušet cokoliv, abych pomohl kamarádovi."
Myš se zastavila, oči jako korálky se Aarona tak nějak
zvláštně dotkly. Postavila se na zadní, jako by jeho slova
zvažovala, a pak se začala připravovat.
"Rozumíš... rozumíš mi?" zeptal se drobného stvoření
silou svých myšlenek.
Najednou už to nebyla myška a Aaron zalapal po dechu.
Myš se změnila v sovu, peří měla sněhobílé, a než
se s tím stihl vyrovnat, proměnila se znovu. Ze sovy byla
najednou albínská ropucha - a z ropuchy bílý králík. Věc
v jeho hlavě nyní měnila tvar oslnivou rychlostí - ze savce
na hmyz, z ptáka na rybu. Ale přesto, že se měnil tvar,
oči zůstávaly stejné. V těch hlubokých tmavých očích se
zračila nesmírná inteligence a ještě něco navíc - poznání.
Znalo ho to, a co víc, on znal je. Změnilo se to v hada -
kobru, která se vztyčila na růžové mase svého těla a komíhala
se ze strany na stranu. Had otevřel chřtán dokořán,
děsivě syčel a připravoval se.
"Tohle se mi nelíbí, Zeku," promluvil nahlas Aaron
očima stále pevně zavřenýma. "Musíš mi říct, co mám
délat."
"Neboj se, Aarone. Je to část tebe. Je to tvá součást
od chvíle, kdy jsi byl počat," radil mu Zeke. "Ale musíš si
pospíšit. Gabrielovi už nezbývá moc času."
"Nevím, co mám dělat," vykřikl, zatímco mu před očima

prolétl skřivan.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama