Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí Andělé - KAPITOLA ČTVRTÁ 2/3

14. listopadu 2014 v 12:47 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

Padlí andělé-Kapitola Čtvrtá 2/3




Jeho pohled Sama přimrazil k zemi, na tvář se mu začal vkrádat
krutý úsměv.
"Trpěl jsi? Vážně?" poznamenal a pomalu roztahoval
paže. "Tvé utrpení ještě ani zdaleka nezačalo."
Při pohledu na obrovská křídla rostoucí z Verchielových
zad pocítil Sam podivnou směs hrdosti a čiré hrůzy.
Také jsem kdysi měl stejně mocná křídla, pomyslel si
s nezměrným smutkem. Křídla, která by ho mohla odsud
odnést pryč a dovolila mu uniknout Verchielovu soudu. Ale
to bylo dávno, hrozně dávno. Z toho, co bylo kdysi mocné,
nezůstalo nic než jen atrofovaný stín původní velikosti.
Verchiel začal rytmicky mávat křídly a pokoj se najednou
naplnil větrem silným jako tropická bouře.
"Verchieli, prosím," hlesl Sam těsně předtím, než ho
do obličeje trefil skleněný popelník. Nad pravým okem se
mu otevřela hluboká rána.
Samovo tělo zmalátnělo a on na okamžik přestal bojovat
se vzdušnými víry. Silný vítr ho uchvátil a mrštil
s ním na okna. Při dopadu uslyšel cosi praskat a napadlo
ho, jestli to je tabulka skla pod ním, nebo jeho kosti. Verchielova
křídla bušila bezohledně do vzduchu a jejich zuřivý
pohyb se změnil na pouhou rozmazanou čáru.
"To, co jsi udělal, je neodpustitelné, Samchio!" zvolal
Verchiel přes proudící vzduch. "Nadešel tvůj čas, stejně
tak jako všech, kdož se zřekli Jeho milosti!"
Sam se pokusil odplazit od okna, ale síla větru ho přemohla.
Chtěl promluvit, volat, že hluboce lituje svých hříchů,
ale krev z rány na čele se mu valila do úst a umlčovala
ho. Nikdy v životě svou krev ani neviděl, a teď mu svou
mdlou chutí plnila ústa. Na prst tlusté sklo za ním začalo
praskat a jeho povrch se pokryl pavučinami. Okna, jež
byla budována, aby vydržela mocné bouře Tichého oceánu,
se s Verchielovou silou nemohla měřit.
Sam se znovu pokusil něco říct: "Verchieli..." podařilo
se mu přehlušit bratrova nemilosrdná křídla.
Verchiel ale pokračoval, křídla se třepotala stále rychleji.
"Neslyším tě," zavolal.
Sam ještě zvýšil hlas. "Řekni Mu, řekni Mu, že je mi to
líto." Viděl zhnusení na Verchielově tváři, a tak poznal, že
se k němu jeho slova pokání donesla.
Těžká chromovaná židle se odsunula od stolu, a jako
by šlo jen o plechovou hračku, byla vržena přímo na něj.
Sam musel zavřít oči - pohled na Verchiela zmocňujícího
se povětří byl příliš strašný. Jeho čas se naplnil, tím si
byl jist. To, čeho se od svého pádu na Zem bál nejvíc, si
ho konečně našlo.
Samuel Chia, dříve známý jako Samchia z andělského
sboru, se zatoulal myšlenkami jinam, k časům před válkou,
před bezvýchodnými volbami, časům před pádem.
Chromovaný projektil ho přímo nezasáhl, ale proletěl
oknem nalevo od něj. Sklo se roztříštilo a proměnilo se
v hračku Verchielových mocných křídel. Ve spršce ostrého
cinkajícího skla a sutě se Sam začal propadat. A jak padal
vstříc svému konci, snil. Snil o létání.
Gabriel zvesela naklusal do obývacího pokoje, kde se
Stanleyovi sešli na obvyklou páteční činu a vypůjčený
film. V tlamě hrdě nesl fialovou plyšovou hračku. Aaron
seděl na zemi se Steviem a pomáhal mu stavět pestrobarevnou
věž z kostiček Duplo. Čas od času vzhlédl, aby se
podíval, co Schwarzenegger zrovna vyhodil do vzduchu.
Že ten film jeho adoptivní táta za posledních šest měsíců
vypůjčil nejméně třikrát, mu nevadilo. Celý večer pro něj
znamenal rozptýlení, možnost nemyslet na podivné události
posledních dvou dnů. Kromě rozhovoru s Vilmou
Santiagovou by na všechno nej raděj i úplně zapomněl. Pes
položil hračku před Aarona, odkutálela se a vrazila do
věže z Dupla.
"Gabrieli," pokáral ho naštvaně Aaron. Dal hračku pryč
a snažil se spravit základ věže.
"Hrát si s Bláznem hroznem," dožadoval se Gabriel
a vrtěl tlustým, svalnatým ocasem.
Aaron ho ignoroval a pomáhal bratrovi najít další kostičky,
aby věž zpevnili. Gabriel skočil vpřed a chňapl po
hračce. Pak s ní zuřivě zatřepal a odhodil do vzduchu.
Odrazila se od Stevieho hlavy a přistála mezi nevyužitými
kvádříky.
"Blázen hrozen, hned," řekl pes ještě hlasitěji.
Aaron se na psa rozzlobeně podíval. "Žádný Blázen
hrozen," řekl důrazně a podíval se na hračku, které tu
přezdívku dal kvůli tomu, že vypadala jako ohromný hrozen
vína s obličejem. "Hraju si se Steviem. Ty lehni."
Cítil na sobě psův pohled, jako by se zvíře snažilo využít
sil mysli, aby jeho rozhodnutí změnilo. Aaron se
na něj ani nepodíval a doufal, že se pes nakonec unaví
a odejde. A Gabriel se znenadání otočil a hbitě vyběhl
z pokoje.
Bezva, pomyslel si Aaron a secvakl modrou a žlutou
kostičku. Dnes v noci neměl na psí povídání náladu. Pro
všechny ostatní to byly jen typické psí zvuky, kňučení,
vrčení a štěkání, ale pro Aarona to byla řeč - řeč, které
bez problémů rozuměl. Dnes chtěl, aby věci byly tak jako
kdysi. Zaštěkání, vzrušené zavrtění ocasem - tak vypadal
rozhovor dle Aaronova přání.
Na pohovce se Tom Stanley od srdce zasmál jedné
z hrdinových proslulých hlášek.
"Nikdo je neumí tak jako Arnold," poznamenal jeho
adoptivní otec nahlas a dal se do kritického hodnocení
akčních filmů. "Ti tvoji Van Dammové, Seagalové - ne že
by se neuměli prát a vyhazovat věci do vzduchu, ale nikdo
to neumí podat tak jako Ahnold." Vyslovil jméno s legračním
rádoby rakouským přízvukem a pak se znovu vrátil
k obrazovce. Zcela se ponořil do filmového světa o armádě
tvořené jedním mužem, jenž se vydá za zlými chlápky,
aby zachránil svoji holčičku.
Aaron zaslechl, jak po linoleu v kuchyni cvakají drápky.
Zvuk mířil do obývacího pokoje a provázelo ho podivné
chrochtání. Nemusel se ani dívat, co si pes z krabice
hraček nese, protože to poznal už po sluchu. Čuník Pískle
se blížil.
Gabriel se vynořil zpoza rohu a v tlamě měl růžové plyšové
prasátko. Několikrát mu silnou čelistí stiskl břicho
a hračka vyloudila zvuk velmi podobný prasečímu chrochtání.
Stejně jako předtím přišel až k nim a pustil hračku
na zem.
"Čuník Pískle lepší," prohlásil svou vrčivou řečí s kapkou
nadšení. "Hrát si s Čuníkem Pískle."
Aaron cítil, jak v něm kypí vztek. Zlobil se na celý den
a vše, co se mu přihodilo, na psa, že mu připomíná, že
věci nejsou, co bývaly, na sebe, že se zlobí.
"Dneska je nějaký upovídaný," řekla Lori z křesla, kde
si četla. Když viděla, jaký film její muž přinesl z obchodu,
došla si nahoru pro svůj poslední milostný román. "Nepotřebuje
jít ven?"
Prý upovídaný, pomyslel si Aaron. Kdybys věděla jen
polovinu toho, co já.
"Ne," řekl a zle se na Gabriela podíval, "nepotřebuje,
jenom otravuje."
Gabriel sebou trhl, jako by ho někdo plácnul. Několikrát
zamrkal svýma hlubokýma, oduševnělýma očima
a sklopil uši naplocho.
"Neotravuje," zabručel a klidil se z pokoje, ocas zčásti
stažený mezi nohama. "Jen si chce s Aaronem hrát. Zlobivý
pes. Jdi a lehni. Zlobivý pes." Otočil se a smutně se vyplížil
pryč.
Gabrielova slova Aarona zasáhla. Jak jsem mohl být
takhle krutý? pomyslel si znechuceně. Dostalo se mu té
jedinečné schopnosti dokonale rozumět všemu, co pes
chce - hrát si, dostat trochu pozornosti - a on je tak zahleděný
do svých problémů, že mu nemůže splnit ani tak
jednoduché přání. Měl bych se stydět.
"Gabe," zavolal. Musel ale zavolat ještě dvakrát, než se
pes konečně objevil. Stál ve dveřích a nakukoval dovnitř.
"Pojď sem," pobídl ho s úsměvem a poklepal rukou na
podlahu. "Pojď sem ke mně."
Pes se vřítil do pokoje, zběsile vrtěl ocasem a začal
Aaronovi nadšeně olizovat obličej.
"Gabriel neotravuje, že ne?" zeptal se s vyplazeným jazykem.
"Ne," odpověděl Aaron a vzal hranatou hlavu do dlaní.
Podíval se psovi přímo do hnědých očí a řekl: "Neotravuješ,
jsi bezva kluk."
,Jsem bezva kluk," opakoval šťastně pes a začal ho
zase olizovat.
Gabriel sebou plácl na zem vedle Aarona a nechal se
drbat na břiše. Stevie najednou vzhlédl od kostek, Aaron
si pohledu všiml a usmál se.
"Copak vidíš, člověče?" zeptal se brášky.
To, jak se tvář dítěte proměnila, vypadalo, jako když
se skrz husté bouřkové mraky najednou prodere slunce.
Obvykle bezvýrazný obličej oživl, protože mu z očí zasvítilo
porozumění. Rozprostřel se na něm úsměv tak široký
a zářivý, že Aarona doslova zahřál u srdce.
"Kásný," řekl Stevie a natáhl ruku.
"Stevie?" vyhrkla Lori a paperback jí spadl na podlahu.
"Tome, koukni se na Stevieho."
Synův hlas ale už jejího muže od filmu odtrhl. Oba
sklouzli na zem a sledovali, jak se dítě drobnou rukou
jemně dotýká Aaronovy tváře a na nezvykle oduševnělém
obličeji má pořád ten hřejivý úsměv.
"Kásný," opakoval. "Kásný."
A pak stejně rychle, jako se objevilo, bylo poznání pryč.
Slunce se znovu schovalo za mraky. Stevie nedal ani náznakem
najevo, že by si vůbec pamatoval, co právě udělal.
Prostě svou pozornost zase přesunul ke kostkám.
"Promluvil na tebe/' řekla mu matka, vzala ho za ramena
a vzrušeně ho tiskla. "Opravdu na tebe promluvil.''

Tom si k chlapci dřepnul a zubil se od ucha k uchu.
"Co myslíš, že to znamená?" zeptal se dojatě chlap jak
hora. "Už dva roky neřekl ani slovo." Láskyplně pohladil
Stevieho po hlavě. "To by bylo něco," přemýšlel nahlas
a nespouštěl ze Stevieho oči, "kdyby zase začal mluvit."
Oba rodiče si začali s děckem a jeho kostkami hrát,
v naději, že se dočkají dalších slov. Něco, cokoliv, co by
dokázalo, že chlapcova náhlá reakce nebyla jen šťastná
náhoda. Stevie už ale byl zpátky ve svém světě ticha.
Aaron se zvednul. "Dáš si jablko?" zeptal se Gabriela.
Pes vyskočil na všechny čtyři a zavrtěl ocasem. "Jo, jablko,
to jo," řekl. "Hlad, ano. Jablko."
Vyšli z místnosti, ale Aaron se ne a ne zbavit pocitu,
že Stevieho chování mělo nějakou souvislost s bizarními
událostmi, které postihly jeho život po narozeninách.
Tak a dost rozptylování, pomyslel si, když sáhl po jablku
v proutěném košíčku na mikrovlnce a položil ho na
prkýnko na lince.
"Viděl jsi, jak se na mě podíval?" zeptal se psa a z odkapávače
vedle dřezu vytáhl nůž. Rozkrojil ovoce napůl.
"Bylo to, jako by něco spatřil - něco jiného než mě."
"Kásný," odpověděl Gabriel a vzhlédl k němu. "Řekl
kásný. "
Aaron vyřízl jádro a nakrájel jednu půlku na měsíčky.
"Díval se na mě jako ten dědek na hřišti." Podal psovi
kus jablka a Gabriel ho dychtivě zhltl. V mysli se mu
vynořil obraz starce, jak na něj míří prstem. "Jsi Nephilim, " řekl mu.
"Nejdřív jsem Nephilim, a teď navíc kásný/' prohodil
sám k sobě, opřený o linku.
"Ještě jablko?" zeptal se Gabriel a z tlamy mu na podlahu
stékala stružka hustých slin.
Aaron mu dal další měsíček a sám si vzal taky. Dělo
se s ním cosi podivného. A uvědomil si, že mu nezbývá
nic jiného než se pokusit zjistit, o co běží. Ještě jednou si
kousl a zbytek dal Gabrielovi. Bylo to šílenství, ale najednou
si hrozně přál vědět, co se s ním děje. Bude si muset
troufnout. Než se zítra sejde s doktorem Jonášem, pokusí
se najít starce z hřiště.
"Hele, Gabrieli," zeptal se psa, který ještě pořád žvýkal,
"chceš jít se mnou zítra na hřiště?"
Pes polkl a dlouze se na něj zadíval. ,Je ště jablko?"
Aaron zavrtěl hlavou. "Ne, už není."
Zdálo se, že se chvilku rozmýšlí, a pak odpověděl: "Jablko
není. Tak na hřiště. "
Co mě to napadlo? posteskl si Aaron naštvaně. Napřáhl
se a odhodil tenisový míček. Gabriel se proháněl po hřišti
a nelítostně pronásledoval hopkající míč. Když se žluté
fosforeskující trofeji přiblížil, Aaron slyšel, jak si říká:
"Přines míček. "
Bylo krásné jarní ráno, ale ve vzduchu byl ještě cítit
závan mrazu, který se začal váhavě klidit teprve před
pár týdny. Vítr měl stále ještě říz; Aaron si popotáhl zip
bundy ještě o něco výš. Gabriel dováděl s míčkem pevně
sevřeným v zubech. Od té doby, co se projevily jeho
zvláštní schopnosti rozumět psům, nepřestávalo Aarona
udivovat, jak málo Gabrielovi stačí k dokonalému štěs-
tí - podrbání nad ocasem, kousek sýra, kamarádské oslovení.
Jak prosté. To musí být vážně něco, získávat tolik
z takového mála, uvažoval, když se díval na psa, jak se
k němu řítí.
"Dej mi míček," řekl a z legrace se výhružně skrčil.
Gabriel zavrčel a svaly na zadních nohách mu cukaly
očekáváním. Aaron vystřelil a pes uskočil, aby ho nechytil.
"Pojď sem, ty blázne," zavolal na něj s úsměvem a začal
zvíře honit. Část jeho já nebyla tak docela zklamaná,
že se se "starým známým" nepotkali. Znamenalo to únik
od vážných úvah o nedávných událostech, podivných otázek
a pravděpodobně stejně podivných odpovědí, o nichž
si nebyl tak docela jistý, že je na ně připraven. Chytil
Gabriela za obojek a přitáhl si vrčící zvíře k sobě. "Mám
tě," řekl a naklonil se blízko k psí hlavě, "teď je míčekmuj!"
Gabrielovo vrčení nabývalo na zvuku i výšce, znělo
vzrušeněji, pes se ze sevření snažil vyprostit. Aaron popadl
oslintaný míček a vypáčil ho psovi z tlamy.
"Vyhrál jsem!" prohlásil a podržel promáčený míček
nahoře.
"Žádná výhra," řekl Gabriel, když měl konečně prázdnou
tlamu, "jenom míček."
Aaron znechuceně zkoumal oslizlou věc v ruce. "A jaký
míček, páni." Díval se, jak pes otáčí hlavu podle toho, jak
si pohazuje s trofejí. "Asi ho hodně chceš, co?" poškleboval
se mu.
"Míček. Hodně," odpověděl Gabriel a fascinovaně sledoval
pohyb koule.
Aaron předstíral, jako že míček hodí, ale schoval si ho
pod paží a pes vystřelil za pouhým nic. Se smíchem se
díval na Gabriela, jak čmuchá po zemi a dokonce se dívá
nahoru, kdyby snad ještě míč spadl.
"Holala!" zavolal na psa. Když se Gabriel podíval jeho
směrem, zvedl míček do vzduchu. "Hledáš tohle?"
Pes se k němu překvapeně vracel. J a k dostal míč zpátky?"
ptal se ohromeně.
Aaron se zakřenil. "Kouzlo."
"Kouzlo," opakoval tichým psím šepotem Gabriel a oči
měl přilepené na míčku.
Najednou psa vyrušilo něco za Aaronem. "Kdo to?"
zeptal se.
"Kdo kdo je?" otočil se Aaron.
Nejdřív muže slunícího se na lavičce na druhé straně
hřiště nepoznal. Pak ale muž zamával a najednou mu to
bylo jasné. Cítil, jak se mu zrychlilo srdce a jak mu v mysli
vyvstávají otázky, otázky, o nichž si nebyl úplně jistý, že
chce znát jejich odpovědi.
"Co špatně?" zeptal se znepokojeně Gabriel.
"Nic," řekl Aaron a nespouštěl z muže na lavičce oči.
"Tak proč strach?"
Aaron se ohromeně podíval dolů na psa. "Nemám
strach," řekl, trochu uražený, že pes něco takového vyslovil.
Gabriel se podíval na něj a pak přes trávník. "Strach
z cizího?"
"Říkal jsem ti, že nemám strach," řekl nervózně Aaron
n zamířil k muži.
"Cítit strach," opáčil důrazně pes a následoval ho.
Ušli asi dva metry, když ho Gabriel předešel, natáhl
hlavu a začmuchal. "Muž cítit starý," prohlásil, "starý
a jiný," dodal mezi nádechy.
Aaron viděl, jak se muž usmívá a v chladném jarním
větru mu kolem hlavy poletují dlouhé, nečesané bílé vlasy.
"Krásný den," řekl muž anglicky, ne tím starodávným
jazykem, kterým mluvil, když se potkali poprvé.
Gabriel se k němu rozběhl a vrtěl ocasem.
"Gabrieli, ne!" poručil mu Aaron a pospíšil si, aby psa
chytil. "Pojď ke mně."
Pes skočil a předními tlapami se opřel o lavičku. Začal
cizinci olizovat obličej, jako by byli staří kamarádi.
"Ahoj, já Gabriel," řekl a očuchával muže na krku, na
tváři a na uších. "Kdo ty?"
"Já jsem Ezekiel, ale můžeš mi říkat Zeke nebo Zeku,"
odpověděl muž a pohladil psa po sametové světlé
hlavě.
"Mluvíte se mnou, nebo se psem?" zeptal se Aaron,
vzal psa za obojek a jemně ho odtáhl. "Dolů, Gabrieli,"
řekl ostře, "chovej se slušně."
Gabriel ztichl, sklonil hlavu a zjevně byl v rozpacích,
že dostal vynadáno.
"Zeptal se, jak se jmenuju, a já mu odpověděl," řekl
Zeke, posadil se znovu na lavičku a usmál se na psa. "Je
to krásné zvíře. Máš velké štěstí, že ho máš."
Aaron pohladil Gabriela po hlavě, aby rozrušené zvíře
zklidnil. Usmál se na starce a jeho úsměv byl trochu potměšilý.
"Takže na vás pes mluvil?"
Zeke mu úsměv oplatil. "Včera jsi na mě promluvil jazykem poslů,"
řekl a založil si ruce na hrudi. "Neříkej mi,
že nerozumíš psovi."
Aaron měl pocit, jako by dostal facku. Na krku a lopatkách
mu vyrazil horký, štiplavý pot. "Kdo... kdo jste?"
zeptal se. Nebyla to nejlepší otázka, ale bylo to to jediné,
na co se v té chvíli zmohl.
"Zeke," odpověděl nápomocně Gabriel, odsunul se od
Aarona, aby mohl muži olíznout ruku. "Zeke, Aarone. On
Zeke."
Zeke se usmál a natáhl se, aby psa podrbal pod bradou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama