Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí andělé - KAPITOLA ČTVRTÁ 1/3

14. listopadu 2014 v 12:43 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan
Padlí andělé - KAPITOLA ČTVRTÁ 1/3



Samuel Chia ležel na posteli zavrtaný v prostěradlech
z nejjemnějšího hedvábí a snil o létání. Ze všeho,
oč přišel, se mu po tomhle stýskalo nejvíc. Dle lidských
měřítek se to za opravdový spánek považovat nedalo,
ale dokázal tak zapomenout na ten neskutečně drahocenný
čas, čas před pádem.
Převalil se na záda a otevřel oči do nového dne. Nepotřeboval
se dívat na budík, aby zjistil, kolik je hodin.
Věděl přesně, že je osm, protože to byla hodina, kdy si
přál vstát. Tiše ležel a poslouchal venkovní zvuky Hong
Kongu, zvuky kdesi daleko pod jeho luxusním střešním
bytem. Kdyby se mu zachtělo, mohl by odposlouchávat
rozhovory obyvatelů města během jejich nemilosrdně krátkých
životů. Dnes ho však nezajímaly.
Vstal z postele a nahý přešel po mahagonové podlaze
k obrovským oknům, jež sahala od podlahy až ke stropu
a poskytovala výhled na celé město. Zadíval se na čínskou
džunku se staženými plachtami, která elegantně kroužila
po smaragdové hladině zálivu Victoria. Za svůj dlouhý život
na této planetě bydlel na spoustě míst, ale žádné ho
neuspokojovalo tolik jako tohle. Čína k němu promlouva60
la. Utěšovala ho, že všechno bude v pořádku, a on jí většinu
času věřil.
Přitiskl čelo na tlusté sklo a chladil se o něj. Obnažená
pokožka zareagovala nepříjemnou husí kůží. I když mu
lidská existence byla příjemná, každý den toužil po tom,
co kdysi míval a o co přišel, když se během Velké války
odmítl přidat k jedné či druhé straně. S čelem pořád ještě
opřeným o sklo otevřel oči a upřeně sledoval panorama
před sebou. Ano, dychtil po své bývalé slávě, ale tohle
místo, tenhle skvostný pohled ho každý den sváděly svou
živelností. Bylo to rozptýlení, jež mu občas pomáhalo přijmout
svůj osud. Občas.
Vklouzl do černého hedvábného županu a jeho bledé
tělo podobné antické soše se slastně zachvělo. V tu chvíli
se rozvřeštěl telefon. Věděl, kdo to je. Nešlo o žádné vrozené
duševní schopnosti, věděl to, protože telefonovala
každé ráno v tutéž hodinu. Joyce Wooová byla lidská bytost,
jež měla svolení řídit jeho obchodní záležitosti, včetně
nočních klubů, kasin a restaurací.
Sam se vydal z obýváku do kuchyně obložené chromém
a kachličkami a nechal hovor, aby se přepnul na záznamník.
Rozhodl se, že si zahraje malou hru - pokusí se
uhádnout, co mu chce nahlásit za problém. Čímpak by
ho tak mohla otravovat dnes? Že by nenadálý nedostatek
pralinek v jeho francouzské restauraci? Nebo si místní policie
žádá větší kompenzaci za to, že jaksi nevěnuje pozornost
jistým pokoutním aktivitám v jeho klubech? Nebo
už se mu konečně přizná, že si posledních devět měsíců
nechává část jeho výdělku? Vytáhl zátku z lahve Dom Pérignonu
a napil se, zatímco poslouchal zprávu.
"Dobré ráno, pane Chio. Tady Joyce," promluvil ženský
hlas kantonským dialektem.
Sam si na její zdraví přihnul z lahve.
"Včera v noci se v klubu Pearl odehrála událost, jež si
možná vyžádá rozhovor s náčelníkem policie. Až dnes přijdete
do kanceláře, můžu vám poskytnout více informací,
jen jsem chtěla, abyste o tom věděl." Slyšel, jak otočila
stránku v sešitě, kam si psala poznámky. "A nezapomeňte
prosím, že máte ve dvě hodiny schůzku s urbanisty
ohledně projektu na Pier Road."
Měl za to, že už skončila, a tak vyšel s lahví v ruce
z kuchyně směrem do koupelny. Začala ale znovu mluvit,
tak se zastavil a poslouchal.
"A ještě něco, v kanceláři se ráno objevil váš starý přítel
- pan Verchiel. Řekl, že se ve městě zdrží jen chvíli,
a rád by se s vámi sešel."
"Verchiel," zašeptal. Láhev mu vyklouzla z rukou, roztříštila
se o černobílé dlaždičky a její luxusní obsah se
zvolna rozléval po podlaze.
"Prý se ozve," dodala Joyce z přístroje. "Ještě mám
pár věcí, ale ty můžeme probrat, až dorazíte. Přeji dobré
ráno, pane."
Linka oněměla, ale on se ani nepohnul.
Verchiel.
Sam Chia se rozběhl do ložnice a rychle otevřel dveře
těžkého dřevěného šatníku. Shodil ze sebe župan a vytáhl
oblečení. Na sprchu dnes nebude čas a do kanceláře
se nedostane. Musí opustit Hong Kong. Je to úplně
jednoduché. Jestli ho Verchiel objevil, tak jsou Mocnosti
nepochybně v Číně. A pokud tomu tak je, pak nikdo
62
jeho druhu není v bezpečí. Zapnul si bavlněnou košili
a zastrčil si ji do kalhot. Okolo pasu obtočil hnědý kožený
pásek.
Napadlo ho, že se ozve ostatním a bude je varovat před
přítomností Mocností, ale pak to zavrhl, stejně už je nejspíš
příliš pozdě. Na své pěstěné nohy si naboso obul italské
mokasíny a navrch si oblékl námořnickou sportovní
bundu.
Pojede do Evropy, Francie bude stačit. Zůstane v Paříži,
dokud Verchiel a jeho nohsledi neopustí Čínu. Joyce
mu bude zařizovat obchody, než se vrátí. Do vnitřní kapsy
bundy si uložil náprsní tašku a zvedl telefon, aby zavolal
řidiče. Pojede na letiště, pronajme si letadlo, a až vzlétne,
zavolá Joyce.
"Chystáš se ven, Samchio?" otázal se hlas odněkud
z pokoje.
Sam překvapeně upustil telefon a otočil se za hlasem.
"To je ale zklamání," pokračoval muž v šedém nepromokavém
plášti, stojící v obýváku před třicetipalcovou plazmovou
televizí, "po tom, co jsme se tě tolik nahledali."
Měl s sebou nějaké špinavé dítě, to právě tisklo svůj
nemytý obličej na hladkou obrazovku a nadšeně olizovalo
svůj vlastní odraz.
"Pardon, mám ti raději říkat tvým opičím jménem -
Samuel Chia?" zeptal se Verchiel, vsunul si ruce do kapes
a začal se pomalu přibližovat. Dítě mu poslušně kráčelo
v patách.
"Co chceš?" zeptal se Sam, když muž došel až k němu.
Verchielovy tmavé oči přejížděly po drahém vybavení
a zaznamenávaly každičký extravagantní detail.
"Myslel sis, že se tímhle přede mnou schováš?" ukázal
na několik tajemných symbolů namalovaných na
zdech. Lidskému zraku mohly připadat jako dekorace,
ale ve skutečnosti znamenaly mnohem víc. Usoplené
děcko skočilo na Samovu koženou pohovku, začalo poskakovat
z nohy na nohu a k tomu si něco vesele pobrukovalo.
"Skrývací kouzlo nejspíš vyprchalo, za to určitě můžou
ty nedávné změny," prohodil Verchiel ironicky na adresu
převratu v čínské vládě. "Můj stopař ucítil tvůj pach hned,
jak jsme přijeli." Když procházel kolem pohovky, láskyplně
pohladil dítě po hlavě. "Žiješ si jako král mezi zvířaty,"
ucedil bledý muž a nepřestával Sama sledovat svýma
bezednýma očima. "Pro tohle jsi opustil ráj?"
Jeho slova šlehla jako osten na konci biče.
"Verchieli, víš, že to není pravda. Odešel jsem, protože
jsem se nechtěl přidat ani k jedné straně. Miloval
jsem Jitřenku a miloval jsem také všechny svoje bratry,
ale abych pochyboval o Všemohoucím... Myslel jsem, že
útěk je jediné řešení." Sam sklonil hlavu, zahanben tím
přiznáním. I po všech těch letech se za svůj čin styděl.
"Zbabělec, a doznává se sám," utrousil s úšklebkem
Verchiel a přistoupil ještě blíž. "Kdyby jen všichni byli
tak upřímní."
Znovu se ozval telefon a Sam sledoval, jak se Verchielův
zájem přesouvá k přístroji, nahrávané zprávě na záznamníku
a Joyceinu hlasu.
"Tady je ještě jednou Joyce, pane. Právě volal pan Dalton
z licenčního výboru a ptal se, zda by mohl přesunout
pondělní schůzku na -"
Z Verchielovy dlaně naráz vytryskl plamen bílého světla,
který roztavil telefon na pouhou prskající černou plastovou
hroudu. Dítě překvapeně seskočilo z pohovky a běželo
se schovat, jako by již cítilo násilí, které viselo ve
vzduchu.
"Zvuk jejich hlasů," promluvil znovu Verchiel a ukazoval
si pravou rukou k uchu, "je jako vřeštění zvířat. Nezměrně
mě rozčiluje." Přiblížil se k němu nadosah. "Jak
to můžeš vydržet?"
Sam zatnul ruce v pěst. Tělem mu projel záchvěv vzteku,
jaký nikdy v životě nepocítil. Možná že opravdu strávil
příliš mnoho času mezi lidmi, pomyslel si. Jejich vášnivé
emoce ho zjevně trochu nakazily.
"Zeptám se tě ještě jednou, proč jsi tady?"
Verchiel potřásl hlavou na jednu stranu a řekl: "Copak
to není jasné, bratře? Neočekával jsi mě snad již od svého
pádu? "
"Ano," zašeptal, "ale to už jsou roky, tisíce let."
Verchiel zavrtěl hlavou a lhostejně odpověděl: "Vteřina,
hodina, tisíciletí. Zlomky času, jež pro Mocnosti neznamenají
nic. Zhřešil jsi proti Otci všemohoucímu a čas na
tom nic nezmění."
Sam začal couvat. "Copak jsem už netrpěl dost?" zeptal
se. "Můj dobrovolný exil na Zemi mě naučil, že -"
Verchielova ruka vystřelila do vzduchu, aby ho umlčela.
"Nech toho kňourání, nechci to poslouchat." Vůdce
Mocností ukázal na okna za Samovými zády. "Zníš jako
jeden z nich," pronesl s odporem v hlase.
Sam věděl, že je to nejspíš zbytečné, ale jestli se od lidí
něco naučil, tak to, že za pokus nic nedáš. "Ale nestačí už
to, že mi byl odepřen hlas mého Otce, že moje podoba je
pouze matným odrazem dřívější slávy? To se nepočítá?"
Dotkl se hrudi a pokračoval: "Možná tomu nebudeš věřit,
ale trpěl jsem."
Verchiel se opět rozhlédl po skvostném zařízení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama