Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

12.kapitola: rozhodnutí o rozkazu.

10. listopadu 2014 v 9:56 | Kate♥ |  Vládci Živlů
12.kapitola: rozhodnutí o rozkazu.


"Lucason zklamal." Tea přešlapomala po zledovatělé zemi jako na na obyčejné zemi.
"Nemužeš se na něj zlobit. Bydlel v tom městě měl v tom spojitý cit." Way z očí steklo pár slz.
"Můžu. Icee teď pudeš ty. Doufám že budeš o něco lepší jak on." procedila skrz zuby. Odešla. U dveří z podzemí čekal nový Tein poskok, jmenuje se , je upír, vlasy šedé až skoro bílé, oči krásně zlatavé, každý si myslí že mu je kolem 25 let, ale je mu 222 let. Tea se s nm zná kolem pěti měsíců
"Už sem si myslel že jsi tam zmrzla." musel si rýpnout.
"Vane. Ty jeden....ty ses o mě bál.." zašeptala Tea.
"Jo bál. S těma zrůdama není radno si zahrávat." řekl Van a políbil Teu na rty. Ta se usmála.
"Naše paní.." před Teaou poklekly na jedno koleno dvě dívky a koukaly do země. Měly k Tee úctu, docela se ji i bály, měla totiž jejich životy v rukou, jedna chybička a byly mrtvé
"Summer a Rachel. Ještě k vám nedošli?" zeptala se.
"Ne, naše paní. Nedošli. Ale teď jsou v zemi větru." odpověděli obě dívky sborově. Vedle dívek polekl jedeno z monster, tedy Ice.
"Ice. Co potřebuješ?"
"Má paní, nechte dneska vládce odpočinout. Sice to bylo před dva dny co Lucason zabili, ale cítím že to bude mít více, obětí, tedy tři oběti." řekl Ice a zároveň žádal o milost míst vládců.
"Icei, ty neposlechneš rozkaz své drahé.." Van vzal do rukou dlaň Tei a políbil její hřbet.
"...paní" dodal.
"Ne to ne. Ale myslim si že bych měl zaůtočit na někoho jiného než na vaši neteř." uvažoval.
"Dámy..." zaskřípala zuby Tea. Dívky se zvedly, uklonily se a odcházely.
"Icei..." Tea vzala Icea pod krkem a přirazila ho ke zdi.
"Ty mě poslechneš! Jinak už nikdy neuvidíš.." Tea vyndala z kapsy zlatý řetízek
"Mariana žije?" podivil se Ice.
"Ano Mariana žije.. v národu země. Kde vládci pudou též. Takže je koukej zabít!" rozkázala mu. Ice zmizel, rozplinul se jako pára.
"Vane, jmenuji tě, jako mého osobního strážce." Tea narovnala Vanovi límeček košile.
"A chtěla bych abys se teď hodně soustředil. Táhne mi sice na čtyřicet, ale pořád sem čilá." řekla tajemně.
"Co přede mnou skrýváš?" zeptal se. Obejvili se u Tei v pokoji, Van Teu natlačil trošku ke zdi
"No tak si to zjisti sám.." Tea vzala Vanovu ruku, a jeho dlaň dala na svoje bříško.
"Měsíc?" zeptal se překvapeně, že by tohle on zvládnul?
"Jo měsíc." Kývla.


Uplynulo pár dní, přesněji dva dny. Zjistila sem si v místní knihovně(v hlavím městě národa větru) něco o tom Lucasonovi, když si vzpomenu na jeho vzhled, jedno zelené oko, vypadal jako kyklop. Ale když ho ten Sebastian zabil, tak byl normální, měl dvě zelené oči a světlé vlasy, byl jako normální člověk. Probudila sme se, spala sem v knihovně na stole, super. Promnula sme si oči protáhla jsem se.
"Ale celý dva dny jsi tu zavřená." koukal sem se vedle sebe.
"Sebatsiane. Ty mě sěduješ?" zeptala sem se.
"Jo sleduju. Měla bys na sebe dávat pozor, hlavně teď, v téhle chvíli, v tomhle stavu." řekl a ušklíbl se.
"Co tim myslíš?" vyjela sem na něj. Jenom mi něco řekl a odešel. Lokty sem se podepřela o stůl, dlaněmi sem si poděpřela čelo z očí mi začali téct slzy. Jak na tohle mohl přijít? Kdo mu to řekl? Nikdo krom mě to neví. Ale co. Utřela jsem si slzy, zvedla sem se a šla sem prošla sem kolem vytrýny ve které věco bylo.

"Lucason, syn krále Armanda VI., Lucason se stratil v roce 1516, zrovna pár dní po králově smrti. Byl to jeden z pěti nějvětší vládců živlů, on, Way, Ice, Isodel a Luco byly stejně věkový, narodili se ve stejný den, hodinu i minutu, Lucason z nárda větru, Way z národa ohně, Ice ze národa země, Izzi z národa blesku a Luco z národa vody, se sratili ve stejný den. Nikdy se nenašli."

"Ale až do teď." pomyslela sem si. Rychle sem šla do paláce.
"Eirone. Viděla sem v knihodně něco jako kus archivu. Žil tunějáký král Amandro VI., měl syna Lucasona. To byl ten co nás včera napadl." vychrlila sem na něj.
"Jo já vim. Teta Nyári mi to řekla včera ráno. A mám jenom takový dotaz."
"Jaký?" zeptala sem se.
"Kdo tě dneska naštval?" zeptal se.
"Nikdo." odsekla sem a šla sem k sobě do pokoje. Na mé postely ležel Manto.
"Zelfi, chci se ti k něčemu přiznat." začal a zvedl se z mé postele.
"K čemu se chceš přiznat?" zeptala sem se.
"Víš je to asi měsíc co jsme spolu spali. A i když jsi říkala abych si dával pozor tak já sem si poroz nedával." přiznal.
"Ale semnou nic není. Nemusíš se o mě bát." řekla sem nervózně.
"Zelfi.já cítítm že ti něoc je." Manto si o mě dělala starost.
"Nic mi není." odsekla sem a šla sem ven. Proč si o mě musí dělat starosti. Jsem naprsto v pořádku! Sedla sem si k jezeru. Z vody vyšel nějáký muž, oblečený, vlasy tmavě hnědé a oči taková barvy. Vypadá jako Manto.
"Zelfio Lopézová přišel jsme si pro tebe a …...."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama