Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí Andělé prolog 1/2

17. října 2014 v 15:28 | Mayu-chan |  Série: Padlí Andělé

PROLOG 1/2

L i b a n o n , T e n n e s s e e . 1995



Té noci v Tennessee všechno naříkalo a křičelo. Eric Powell neohrabaně kličkoval vysokou travou za domem
svých prarodičů. Klopýtal po svažujícím se náspu směrem k tmavému pásu bažinatého lesa a ruce měl přitisknuté k uším.
"Neposlouchám vás," procedil skrze zuby a měl přitom slzy na krajíčku.
"Dost. Prosím! Zmlkněte."
Zvuky ho ohlušovaly a on si nepřál nic jiného než jim uniknout. Ale kam? Hlasy se ozývaly odevšad.
Eric se nořil dál a dál do lesa. Běžel, až měl pocit, že se mu roztrhnou plíce, a srdce mu bušilo tak hlasitě, že již téměř neslyšel zlověstná varování z okolní temnoty. Téměř.
U smuteční vrby, jež mu kdysi sloužila jako oblíbený úkryt před těžkostmi dospívání, se zastavil, aby nabral
dech. Opatrně sundal dlaně z uší, a vtom na něj zaútočilo kakofonické poselství noci.
"Pozor," varoval ho tenký, vysoko posazený pískot ze stínů u potoka klikatícího se tmavým lesem.
"Pozor. Pozor. Pozor."
"Už jdou," zakrákal jiný, "už jdou."
"Schovej se," zaskřehotalo cosi zpod povislých vrbových větví a hned nato v úděsu prchalo,
"než bude příliš pozdě," křiklo už v běhu. A byly tam i další, kdesi ve tmě, tisíce dalších, jež hovořily lidskou řečí a před něčím ho varovaly. Něco se blížilo. Něco zlého. Eric se opřel o strom a snažil se soustředit, myšlenky mu zalétly zpět do doby, kdy začal varování slýchat poprvé. Bylo to dvacátého pátého června, tím si byl jist. Ta vzpomínka byla zcela čerstvá, protože to bylo teprve před dvěma
měsíci a není zrovna jednoduché zapomenout na vlastní osmnáctiny - nebo na den, kdy začnete ztrácet rozum. Předtím slyšel okolní svět jako kdokoliv jiný. Kvákání žab dole u rybníka, rozzlobený šustot žluté bundy zachycené na trámu verandy. Běžné, každodenní zvuky přírody,
brané jako všední a často ignorované. Ale o jeho narozeninách se to změnilo.
Eric náhle nevnímal zvuky jako ptačí štěbetání nebo žalostné kocouří naříkání někdy uprostřed noci. Slyšel
je jako hlasy, hlasy, které provolávají slávu krásnému letnímu dni, hlasy, které hovoří o radosti i smutku, hladu a strachu. Zpočátku se je snažil potlačit a mít je za to, čím skutečně jsou - pouhé zvířecí zvuky. Ale když začaly promlouvat přímo k němu, Eric si zděšeně připustil, že
opravdu začíná bláznit. Z úvah ho vyrušil roj světlušek, jejichž planoucí těla blikala inkoustovou modří nočního lesa. Létaly před ním
ve vzduchu nahoru a dolů a pomocí světla mu sdělovaly nesmírně závažnou zprávu.
"Uteč," vyrozuměl z mihotavé záře.
"Uteč, jde ti o život." Takže přesně to udělal. Odrazil se od kmene stromu a zamířil k bublavým zvukům
říčky. Přeleze ji a vydá se ještě hlouběji do lesa, tak daleko, že ho nikdy nikdo nenajde. Koneckonců tady vyrostl a pochybuje, že by tu někdo znal lesy lépe než on. Ale pak se vynořila ta otázka, ta, kterou mu racionální část jeho mysli kladla od chvíle, co se varování objevila.
Čeho se to bojíš? Zatímco běžel, zněla mu v hlavě pořád dokola, odpovědět na ni ale neuměl.
Přeskočil potůček. Nedopadl úplně hladce, teniska mu sklouzla po kameni porostlém mechem do nečekaně studené vody.
Sotva se voda dostala do boty, chlapec zalapal po dechu a co nejrychleji se snažil dostat z mrazivého objetí
potoka. Ten štiplavý dotek ho donutil zrychlit. Proplazil se pod nízkými větvemi mladých stromů rostoucích podél břehů říčky a vrhl se dál do divočiny.
Ale před čím to utíkáš? zeptal se ho racionální hlas promlouvající ne z lesa kolem, ale z jeho vlastní mysli.
Hlas klidný a uvážlivý, který se snažil překonat pocit děsu. Ten hlas chtěl, aby se zastavil a utkal se s vlastními strachy, aby pochopil, co jsou ve skutečnosti zač. Žádné nebezpečí ti nehrozí, pronesl rozumně. Nikdo tě nehoní ani nesleduje. Eric zpomalil.
"Běž, nezastavuj se ," napomenulo ho cosi, a než to vklouzlo pod vývrat, blýsklo šupinami třpytícími se ve světle hvězd. A málem by ten syčivý hlas poslechl, už zase zrychloval.
Potom však zavrtěl hlavou a zvolnil do chůze. Ostatní na něj volaly z křoví, ze vzduchu nad hlavou, z trávy pod nohama a všechny ho nabádaly, aby vzal nohy na ramena, prchal jako blázen, což bylo přesně to, za co začínal sám sebe považovat.
V tu chvíli se Eric rozhodl. Už je poslouchat nebude. Nebude utíkat před nějakou neviditelnou hrozbou. Otočí se, dojde zpátky domů k dědovi a babičce, vzbudí je a vysvětlí, co se děje. Řekne jim, že potřebuje pomoc, že musí
hned do nemocnice. S touhle myšlenkou se Eric zastavil na mýtince a vzhlédl
k ranní obloze. Kopec hustých šedých mraků, které mu připomínaly drátěnku, se pomalu otíral o tvář zářícího
měsíce. Nechtěl prarodiče trápit. Už si prošli tolika věcmi. Jeho matka, jejich dcera, zemřela za svobodna při porodu. Vychovali ho, jako by byl jejich vlastní, a dali mu veškerou lásku a podporu, jakou si kdy mohl přát. A jak se ji odmění? Dalším trápením.
Oči se mu zalily horkými slzami, když si představil, jaké to bude, až se vrátí domů a chudáky stařečky vzbudí. Už viděl jejich smutné zklamané pohledy, až jim bude vykládat, že slyší hlasy - že je mu osmnáct a přichází o rozum.
A jako by mu přitakávaly, noční hlasy opět ožily: vřeštěly, sípaly, nesměle štěbetaly, ale byly tu.
"Utíkej, utíkej," křičely unisono.
"Utíkej jako o život, už jsou tady!" Eric se rozhlédl kolem sebe, rámus ho ohlušoval.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama