Dávej si bacha na Alici!


V nouzi potkáš opravdové přátelé

Padlí Andělé - KAPITOLA PRVNÍ 2/2

24. října 2014 v 15:45 | Mayu-chan |  Padlí Andělé a Leviatan

Padlí Andělé - Kapitola první 2/2





"Řekneš mi to pak," řekla a popleskala ho po zádech.
"Mohla bys prosím nakrmit..."
"Mohla a vezmu ho ven," přerušila ho, "upaluj do školy
a natři jim to při tom testu."
Už byl napůl venku, když slyšel, jak na něj z kuchyně
volá. Její hlas zněl trochu vyplašeně. Strčil znovu hlavu
dovnitř.
"Málem bych zapomněla." V jedné ruce měla psí misku
a v druhé kelímek granulí. Gabriel jí číhal u nohy a odkapávající
sliny mu u tlapek tvořily lesklou loužičku."Co je?" zeptal se a do hlasu se mu vkradla netrpělivost.
"Všechno nejlepší k narozeninám," usmála se a poslala
mu vzdušnou pusu. "A měj se hezky."
No jo, mám narozeniny, pomyslel si, když za sebou zavíral
a běžel k autu. Pro všechen ranní spěch na to úplně
zapomněl.
Aaron vklouzl do auly ve chvíli, kdy se ze stařičkého rozhlasu
ozývala upozornění pro daný den. Profesorka Mihosová,
postarší vedoucí předmětové komise matematiky,
se na něj ledově podívala od nového čísla ženského časopisu.
Zašeptal "Pardon" a rychle se posadil na své místo.
Už věděl, že čím méně této dámě pár měsíců před důchodem
řekne, tím lépe. Její pravidla byla prostá - choď včas
na ranní setkání, dodávej omluvenky v řádném termínu
a za žádnou cenu se nepokoušej být vtipný. Se zamrazením
si vybavil, jak si Tommy Philips (nyní v lavici úplně
vzadu a úzkostlivě tichý) zahrál na vtipálka. Napsal
si omluvenku plnou legrácek a dopadlo to tak, že musel
být celý týden po škole. Chytráky nesnášela matikářka
ze všeho nejvíc.
Střelil po ní pohledem a viděl, jak listuje prezenčními
listinami, aby změnila jeho stav z ,nepřítomen' na p říto men'.
Úlevně si oddechl a vtom začalo zvonit na první hodinu.
Třeba to dneska nebude úplná katastrofa.
První hodina americké literatury byla v pohodě, ale
v půlce druhé, během dějepisné písemky, si byl jist, že se
nemohl mýlit víc. Nejen že mu některé věci úplně vypadly
z hlavy, ale přepadla ho jedna z nejhorších migrén, co
kdy zažil. Měl pocit, že mu hlava vibruje a bzučí, jako by
v ní někdo nechal běžet holicí strojek. Zběsile si třel čelo
n snažil se soustředit na úvahový úkol týkající se nepokojů
ve Virginii. Arslanianova fascinace těmi nejpodivnějšími
událostmi Občanské války mu zjevně působila překrvení
mozku. Zbytek hodiny utekl jako voda, až si Aaron
říkal, jestli snad neomdlel nebo ho neunesli mimozemšťani.
Jen tak tak dokončil poslední úvahovou otázku, když
se rozdrnčel zvonek na přestávku, což byla pro jeho hlavu
opravdu velká odměna. Rychle projel test očima. Nebylo
to nejlepší, co kdy napsal, ale vzhledem k tomu, jak se cítil,
to asi nebylo nejhorší.
"Rád bych vám dal ještě pár hodin, abyste mohl test
svázat krásnou růžovou stužkou, pane Corbete..."
Už byl zase mimo. Vzhlédl a vedle lavice uviděl statnou
siluetu pana Arslaniana s napřaženou rukou.
"Jenže moje žena upekla včera k večeři skvělého krocana,
a tak na mě čekají v kabinetě zbytky k svačině."
Aaron dál zíral, nepříjemný hukot v hlavě sílil a bolest
rostla.
"Vaši písemku, pane Corbete," dožadoval se pan Arslanian.
Aaron se sebral a podal test učiteli. Pak si posbíral věci
a měl se k odchodu. Jak se zvednul, místnost se začala
točit. Radši se chytil lavice.
"Jste v pořádku, pane Corbete?" zeptal se Arslanian
a šoural se ke katedře. "Jste nějaký pobledlý."
Aarona překvapilo, že je jen bledý. Měl za to, že by mu
měla tryskat krev z uší a z nosu. Tak zle se cítil. "Bolí mě
hlava," zamumlal cestou ke dveřím."Vemte si panadol," volal za ním učitel, "a mokrý hadr
na hlavu. To mně zabírá vždycky."
Pan Arslanian, pomoc snadno a rychle, pomyslel si
Aaron a opatrně našlapoval. Úporně se snažil, aby mu
nepukla lebka a nepokropila stěny krví.
Hala byla plná lidí, přicházeli, odcházeli nebo se jen
tak poflakovali před pestrobarevnými skříňkami a sdělovali
si nejnovější drby. Vážně neskutečné, pomyslel si trpce
Aaron, kolik špíny se může nakupit za jednu padesátiminutovou
hodinu.
Prodíral se skrz dav studentů. Hodí si věci do skříňky
a zajde si na ošetřovnu, aby mu dali něco proti bolesti.
Zhoršovalo se to, připadalo mu, že mu v mozku zní
šum nenaladěného rádia. Procházel kolem hloučků lidí
a občas si s někým vyměnil úsměv nebo na někoho kývl.
Avšak ti, co ho zdravili, byli jen zdvořilí. Věděl, že ho mají
za tichého samotáře s problematickou minulostí, a nijak
se nesnažil jejich úsudek změnit. Žádné opravdové přátele
tady na škole neměl, jen známé, ale ani v nejmenším
mu to nevadilo.
Konečně došel ke skříňce a namačkal kód. Možná že
kdyby dostal něco do žaludku, udělalo by se mu lip, napadlo
ho, vždyť od večera nic nejedl. Otevřel dvířka a ukládal
si dovnitř knihy. Poblíž se zasmála nějaká holka. Ohlédl
se a uviděl Vilmu Santiagovou, jak stojí se třemi kamarádkami
u skříňky. Dívaly se jeho směrem, ale rychle uhnuly
pohledem a spiklenecky se hihňaly. Co je tady k smíchu?
říkal si.
Mluvily dost nahlas, aby je slyšel. Jediný problém ale
byl, že mluvily portugalský a on neměl ponětí, co říkají.
Dva roky francouzštiny ho na odposlouchávání hovorů
Brazilek rozhodně nepřipravily.
Vilma byla jedna z nejkrásnějších dívek, co kdy v životě
spatřil. Vloni přišla na školu z Brazílie a během pár měsíců
se stala jednou z nej lepších studentek. Chytrá a k tomu
nádherná, to byla nebezpečná kombinace, jež ho zcela odzbrojovala.
Potkávali se denně u skříněk, ale nikdy spolu
v podstatě neprohodili ani slovo. Ne že by s ní mluvit
nechtěl, ale zkrátka ho nikdy nenapadlo, co by řekl. Otočil
se, aby si srovnal knížky, a znovu na sobě ucítil jejich
pohled. Teď si něco šuškaly a Aaron ucítil paranoidní záchvěv.
"Ele náo é nada feio. Que bunda!"
Bolest v hlavě ho najednou zcela oslepila, jako by mu
někdo přímo do lebky vrazil cepín. Cítil nesnesitelnou
trýzeň a málem vykřikl - okolostojící publikum by dostalo
možnost se od srdce zasmát. Opřel se čelem o chladivý
plech skříňky a prosil, aby bolest polevila. Snad to takhle
nemůže bolet moc dlouho, zadoufal.
Sykot se pořád zintenzivňoval a do mozku se mu zadíraly
skleněné střepy. Když se mu před očima rozprostřely
barevné obrazce a bolest ještě vzrostla, byl si jistý,
že omdlí. Mučivý bzukot dosáhl smrtícího vrcholu, spoje
v mozku se zavařily, a než upadl do bezvědomí, bolest
byla pryč.
Aaron stál zcela bez hnutí, protože se bál, že by se
utrpení mohlo při sebemenším pohybu vrátit. Co to celé
bylo? přemítal a zkontroloval, jestli mu neteče krev z nosu.
Nic se nedělo. Žádná bolest, žádné pískání z rádia. Vlastně
mu bylo lépe než po celé ráno. Třeba to patří k něja-
kému podivnému biologickému procesu, kterým si člověk
prochází, když přijdou osmnáctiny, pomyslel si bezradně
a znovu si uvědomil, že má narozeniny.
Když zabouchnul dveře skříňky, zjistil, že si Vilma a její
kamarádky pořád povídají. "Estou cansada de pizza. Semana
posada, nós comemos pizza, quase todo dia. " Bavily se
o tom, kam jít na oběd, jestli do jídelny, nebo na pizzu.
Vilma chtěla do jídelny, ale ostatní ji přesvědčovaly, aby
šla s nimi na pizzu.
Aaron se odvrátil od skříňky a říkal si, jestli by měl ještě
zajít na ošetřovnu, když zachytil Vilmin pohled. Plaše
se usmála a rychle se podívala jinam.
Bohužel ne dost rychle, aby si toho její kamarádky
nevšimly. Začaly si z ní nemilosrdně utahovat: "Porqué?
Vocé está pensando quo una certo persoa vai estar no refeitó
rio hoje?" Nechce jíst náhodou ve škole kvůli jistému
klukovi, co náhodou stojí poblíž? ptaly se jí.
Aaron cítil, jak mu na těle vyskočil ledový pot. Jeho
podezření se potvrdilo, dívky si opravdu povídaly o něm.
"É, e daí? Eu acho quo ele é un tesáo," zareagovala Vilma
na posměšky a znovu se podívala jeho směrem.
Všechny na něj koukaly, když vtom mu to najednou
došlo. Vilma se s kamarádkami pořád bavila portugalský,
ale z nějakého nepochopitelného důvodu rozuměl každičkému
slovu. Nejvíc ho však ohromila Vilmina věta. "Eu
acho quo ele é un tesáo."
Řekla, že je roztomilý. Vilma Santiagová si myslí, že je
roztomilý!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama